Kotěcí pozvánka

„Bráško, představ si, že zdaleka ne všichni jsou na tom tak dobře jako my, někteří dokonce nemají kde bydlet.“ „Fakt, ségra? To jsem netušil. A kde vlastně bydlí, když nemají kde bydlet?“

„Santíku, promiň, ale ptáš se trochu hloupě. Platí na tebe přesně to, co kdysi říkal Zrzunda Modroočkovi, vypadáš jako opravdový kocour, ale rozum máš ještě kotěcí.“

„Tak promiň, Rózko, mě to opravdu překvapilo, tak jsem se holt blbě zeptal. Jestli o tom něco víš, tak mi to, prosím, zamňoukej.“

„Ano, Santí, je to tak. Dneska jsme původně měli škrábat další díl péče o zdraví našich dvounožců, ale tohle je mnohem důležitější. Dvounožci musejí ještě pár dní počkat.“

„Tak už mě nenapínej, holka. Nebo ti ulovím ocásek.“

„Víš, bráško, některé kočky žijí venku, nemají svoje obydlí, nikoho, kdo by je krmil, staral se o ně, hrál si s nimi a u nějž by mohly spát.“

„A ony si takový život vybraly samy?“

„Dřív to bývalo běžné, podobně jako u dvounožců, když ještě lezli po stromech a bydleli v jeskyních. Ale dnes už většina koček dává přednost životu s lidmi, se svým personálem. Jenže zdaleka ne každé se to podaří, některá si špatně vybere a její dvounožci ji časem vyhodí.“

„Vyhodí? Prosím tě, Rózko, co to mňoukáš, to snad ani není možné.“

„Bohužel je, Santí, víš, jsou i takoví, kteří si pořídí kočku jen tak pro zábavu, a když je přestane bavit, tak ji vyženou. Nu a pak se třeba stane, že ta vyhozená kočka se někde venku okotí. Má hlad, nemá čím nakrmit své maličké, a tak jí nezbývá, než se snažit ulovit, co se dá, žebrat po okolí a hledat, co do tlamičky. Přitom je v nebezpečí od predátorů, od nehodných lidí nebo může umřít hladem a zimou.“

„Ségra, ty mě děsíš. Co se pak stane s těmi koťaty, když jsou ještě maličká a přijdou o maminku?“

„Radši se neptej, bráško, však určitě tušíš.“

„To je kruté. Copak neexistuje nějaké řešení?“

„Existuje, a právě proto o tom dnes spolu škrábeme. Naštěstí je na světě spousta dvounožců se zlatým srdcem, kteří zasvětili svůj život právě takovým opuštěným kočkám.“

„A ti si je všechny vezmou k sobě domů, viď?“

„Ne bráško, tak jednoduché to zas není. Bezprizorních koček je tolik, že by se k těm hodným dvounožcům nevešly všechny najednou. A tak si je tito lidé berou do takzvaných útulků nebo depozit a hledají pro ně nové definitivní domovy u dalších dvounožců.“

„A u jakých, Rózko?“

„Třeba u takových, kteří touží po čtyřnohém členu rodiny, ale zatím žádného nemají. Nebo už měli, ale on jim odešel za duhový most, protože my kočky stárneme daleko rychleji než lidé.“

„Tak to jsem moc rád, ségra, že se takoví dvounožci najdou. Ti útulkáři i ti, co fungují jako nový personál. Ale vlastně, mňoukni mi, jak oni se o těch kočkách v útulcích dozvědí?“

„Santíku, to je právě to, k čemu chci dojít. Útulkáři pravidelně pořádají umísťovací výstavy, berou tam svoje nalezence a ti si tam potom vybírají svůj nový personál mezi dvounožci, kteří se tam přijdou podívat.“

„Opravdu Rózko? Není to tak, že by si tam dvounozí zájemci sami vybírali mezi těmi kočkami?“

„Santíku, pst! Přesně takhle si to myslí lidé. Jenom my kočky víme, jak je to doopravdy, ale nebudeme jim brát jejich ideály, když jsou tak hodní a dávají nám nové domovy, jídlo, lásku a hřejivou náruč.“

„Rózko, a ty o nějaké takové výstavě víš?“

„Vím, Santíku, jedna z těch zlatých útulkářek poslala našemu asistentovi pozvánku a on mě poprosil, abych o tom společně s tebou naškrábala článek.“

„Ségra, tak to já se k tobě moc rád přidávám. A budu držet všech svých osmnáct drápků, aby tam zašlo co nejvíc dvounožců a aby tam spousta koťat, koček a kocourů nalezlo své nové dvounožčí rodiny.“

„Santíku, sama bych to nezamňoukala líp. Ale teď pojď, musíme sem nějak dostat tu pozvánku, aby všichni ti hodní dvounožci věděli, kam si pro naše sestřenky a bratránky mají přijít.“

„Ségra, myslíš, že na to ti dvounožci zapamatují?“

„Určitě, bráško, ti kteří mají nás kočky opravdu rádi, tak na to nezapomenou.“