Kdepak ho nosíte vy, pánové?

„Kde nosí co?“ Prolétlo hlavou té mladší, „asi kapesník, ono na tom záleží?“ Její výraz se proměnil ve velký otazník. „No přece, jestli svou mužskou pýchu nosí v levé nohavici nebo v pravé.“ Odpověděla zbytečně nahlas ta starší.

„Tak, děvčata,“ ozvala se zvesela mistrová. „Ještě, než se mi dnes rozutečete, tak si ukážeme, jak správně brát míry na pánské kalhoty. Jelikož jsme tady jen samé ženské, předvedeme si to nanečisto. Báro, pojď sem.“

„Stůj rovně a nemel se,“ durdila se, ale Bára byla myšlenkami úplně jinde. Dnes má zas rande s Ondrou a nesmírně se těší. „Mám mu dovolit, aby mě poprvé políbil?“ Řešila v duchu dilema a nemohla se rozhodnout. „Kdyby mi tak zase přinesl svazeček lučního kvítí, vždyť ví, jak je mám ráda. Aspoň bych ho tím polibkem měla zač odměnit.“

„Nekoukej, jako kdyby se před tebou zjevil v létě Mikuláš a běž si sednout.“ Pak se mistrová obrátila i k ostatním: „Požádáte svého tatínka, bratra nebo někoho takového, aby se od vás nechal změřit. Pečlivě si jeho míry zapíšete, já vám pak podle nich zítra nastříhám látku a vy se pustíte do šití.“

Tehdy byla jiná doba a málokterá z učnic měla ve svém věku už za sebou nějaké milostné zkušenosti. Bára zatím nepoznala ani to líbání, a přitom po něm tak moc toužila, Ondra jí večer sice s kvítím určitě nezklame, ale přece jen, jak to šikovně navléct. Vždyť se mu nemůže jen tak sama vrhnout do náručí. A pak ji napadl plán.

„Ondro, chtěl bys, abych ti ušila kalhoty?“ Po kratičké chvilce překvapení, rozpaků a následného přikývnutí vytáhla z kapsičky od blůzky tužku, kousek papíru a krejčovský metr, který si tajně přinesla s sebou. My se teď raději na moment otočme a sledujme západ slunce, neb braní mír je činnost úzce blizoučká. Tak je nerušme v následném nevinném a ostýchavém souznění jejich úst.

„Báro, ty dneska chodíš jako ve snách, jestlipak máš ty míry?“ Otázala se následujícího rána mistrová. „Ukaž,“ vzala si od ní poněkud pomuchlaný papírek. „Nu, vidím, že jsem tě trochu podcenila, je to sice nějaké roztřesené, ale dává to smysl. Hm, hm, ano, někdo mladý, že by bratr?“ Bára se celá zapýřila, jemně zrůžověla a kývla, milého se přiznat jí ostych nedovolil. Mistrová vypálila otázku: „A nezapomněla ses zeptat, kde ho nosí?“

„Kde nosí co?“ Prolétlo Báře hlavou, „asi kapesník, ono na tom záleží?“ Její výraz se proměnil v jeden velký otazník. „No přece, jestli svou mužskou pýchu nosí v levé nohavici nebo v pravé.“ Dodala mistrová dle teď už dočista zrudlé Báry zbytečně nahlas příliš žoviálním tónem.

Kdy našla Bára odpověď na tuto otázku, to přesně nevím. Ale zřejmě to moc dlouho netrvalo, protože krátce po jejím vyučení, se z těch dvou stali manželé.

A tady by správně měla naše pohádka skončit.

***

Jenomže pohádky se ve skutečném životě jen málokdy prožívají, a tak se po několika létech Ondrovo a Bářino manželství rozpadlo. Možná zbytečně, možná ne, záleží na tom, jak to kdo vidí. Bára nedokázala Ondrovi odpustit klopýtnutí s nevěrou.

Roky letěly, Bára se podruhé vdala a narodil se jim syn. Jenže čas utíkal dál, Bářin syn je dnes už dávno dospělý, ona několik let vdovou a šťastnou babičkou.

„Představ si, Honzo, ten Ondra mi volal, vůbec netuším, jak mě našel.“ Báře najednou na konci jejího vyprávění zjihla tvář. „Prý, jestli bych mu dovolila, aby mě na dnešní večer pozval na muzikál. Jenže já jsem strašně utahaná, v noci jsem nemohla spát a v práci jsem měla děsný frmol. Vůbec se mi tam nechce jít.“ „A půjdeš?“ Povzbudivě jsem se na ni usmál. „To víš, že půjdu, však už jsem mu to slíbila. Vždyť Fantoma opery si přece nemůžu nechat ujít.“ Tajuplných plamínků v jejích zelených očích si nešlo nevšimnout.

Káva byla dopitá a my vyrazili každý po svých. Bára se chystat na koncert a já domů. Večer si na ty dva musím vzpomenout a držet jim palce, ať se jim vydaří třeba i něco víc než ten Fantóm.

A taky mi došla jedna věc, vždyť já si až doteď nikdy neuvědomil, ve kteréže nohavici ho vlastně nosím. Vy byste to dokázali vypálit bez rozmyšlení, pánové?