Jak pan Matěj neměl u zubaře čím zaplatit

Pana Matěje rozbolel zub. Objednal se tedy k zubaři a dostal termín za měsíc. Pan Matěj trpěl, prášky polykal a rumem bolavý zub omýval. Když konečně nadešel den D, vzal si čistou košili a vypravil se do ordinace.

Když se tři hodiny po čase objednání ve dveřích ordinace konečně objevila mladá prsatá asistentka a vyslovila jeho jméno, pan Matěj vstal a celý roztřesený vstoupil dovnitř.

„Tak copak vás trápí, pane Matěji?“ Zeptal se usměvavý obrýlený doktor poté, co pana Matěje položil do nejmodernějšího pohodlného zubařského křesla.

Pan Matěj vyňal z úst kompletní náhradu horní části chrupu (rozuměj umělé zuby), ukázal prstem na čtyřku vlevo a zahuhlal: „Tenhueten zub mě huozně bolí, pane doktoue.“

Pan doktor jen maličko údivem pozdvihl obočí tak, aby si toho pan Matěj nevšiml a pomyslel si, jakýže je tenhle pacient Matěj. A s vážnou tváří pravil: „Tak se na to podíváme.“ Načež vzal umělé zuby do ruky, odkvačil do vedlejší místnosti a pořídil snímek na hypermoderním rentgenovém zařízení.

„Mezi trojkou a čtyřkou máte skrytý kaz, pane Matěji. Ale nemusíte se ničeho bát, během chvilky vám to dáme do pořádku.“ Poté se obrátil k asistentce a oslovil její poprsí: „Věruško, buďte tak hodná, připravte mi dvojitou dávku výplně s odstínem 4Xc.“

Poté pan doktor uchopil ampuli s nejúčinnější látkou místního umrtvení, rozlomil ji a tenkou jehličkou na jedno použití vpravil její obsah do zubní protézy. Maličkým nástrojem odvrtal kousek trojky a čtyřky, opláchl speciálním roztokem a obrátil se na asistentčino vykroužené pozadí: „Pospěšte s mícháním, Věruško, ať nám tady pan Matěj moc dlouho netrpí.“

Pan Matěj netrpěl, ani nepospíchal. Nevnímal vyřčená slova ani cinkot nástrojů, oči měl upřené na Věrčin plášť. Díval se chviličku dolů, pak zas hned nahoru a byl ponořen ve slastných představách.

Z dvojité dávky bílé plomby s odstínem 4Xc nabral pan doktor jen malý ždibíček a bleskurychle jím otvor mezi umělou trojkou a umělou čtyřkou zaplnil. Pak nechal hmotu ztvrdnout ve světle miniaturní lampy a poté pohlédl na své dílo s neskrývaným zadostiučiněním. Vložil je panu Matějovi do úst: „Tak je to hotové. Pro jistotu vám, pane Matěji, přidám speciální lék na bolest, kdyby se to ještě ozvalo po odeznění umrtvení. Ale nemusíte se bát, do zítřka to určitě přejde.“

Pan Matěj se probral ze svého snění, pohlédl do nastaveného zrcátka, usmál se, poděkoval, vstal a chystal se odejít.

„Počkejte, počkejte,“ zarazil ho pan doktor, „musíte mi zaplatit pět tisíc. Máte to hotově nebo si přejete vystavit účet?“

V tu ránu pan Matějov strnul: „Ale pane doktore, já jsem si přece myslel, že použijete materiál hrazený pojišťovnou a pokud bych měl něco doplácet, upozorníte mě předem. Vždyť já jsem důchodce, tolik peněz dohromady nedám.“

„Amalgám, nepoužívám, je dávno přežitý,“ pustil se pan doktor do vysvětlování. „Všechen můj materiál, nástroje a další vybavení je jen to nejlepší z nejlepších pro špičkovou péči a pohodlí pacientů.“ Poté se pan doktor shovívavě usmál: „Jestli teď nemáte, nevadí, Věruška vám ráda připraví splátkový kalendář.“

PS: Připadá vám to celé hloupé a absurdní? Bodejť by nebylo, když jsem si to dočista vymyslel. Copak jste někdy slyšeli, aby nějaký zubní pan doktor provedl zbytečný výkon nebo si za práci účtoval víc, než opravdu musí?