Jak mě zapomněli ve vlaku

Jako každý správný pes bych pro svého páníčka udělal cokoli, ale někdy je fakt k zakousnutí. Jako třeba včera. Už ráno se mi zdálo, že je na mě nějak podezřele hodný a když mi dal k snídani buřta, začal jsem tušit zradu.

A taky že jo. Po snídani něco úporně hledal, což u něj není nic divného, on pořád nemůže nic najít. Ale tentokrát se každou chvíli nervózně podíval na mě a pak na hodinky, jakoby bůhvíjak pospíchal. Pak to konečně našel, šlo o tu neblahou knížečku, s níž mě bere k dvounožci v zeleném plášti, který mi pak píchne injekci. Není mi to vůbec příjemné, ale prý je to potřeba, tak se tomu holt musím podvolit. Jen nevím, proč si můj páníček tu knížečku dal do bedny s nářadím. Možná proto, abych mu jí nemohl někam schovat.

Pak jsme vyrazili na nádraží. Bydlíme v malé vesnici a k tomu dvounožci v zeleném plášti jezdíme vlakem do pražských Vysočan. Bylo pozdě a já doufal, že nám ten vlak ujede a žádná injekce nebude. Ale přepočítal jsem se, vlak měl zpoždění, takže jsme na něj ještě museli čekat. Když jsme nastoupili, páníčkovi se podařilo najít poslední volné místo k sezení a já si jako slušně vychovaný pes lehnul pod jeho sedačku. Vlak se postupně zaplnil tak, že už v něm pomalu nebylo k hnutí a navíc se strašně coural. Můj páníček začal být zase nervózní, snad ještě víc než ráno. Mumlal cosi, že přijdeme pozdě a dvounožec v zeleném plášti se bude zlobit. Nakonec já toho svého páníčka chápu, on už je hodně starý a má rád svůj klid. Ostatně kdo by neměl, vždyť já taky a pod tou sedačkou jsem hluboce usnul.

Probudil mě až nějaký zmatek. Stáli jsme akorát ve stanici, zvedl jsem hlavu a zahlídl páníčkova záda, jak se prodírá z kupé ven. Zmizel mi z dohledu, vlak se znovu rozjel, tak jsem se uklidnil, že si asi jen odskočil na záchod. Jenomže pak se dlouho nevracel a já začal být nervózní. Vylezl jsem ven, po páníčkovi zbylo jen prázdné místo a na vedlejším sedadle seděla nějaká mladá paní. Nakonec je to taky člověk, tak možná bude vědět, co se s mým páníčkem stalo, zkusím se jí zeptat. Sednul jsem si před ní na zem, podíval se jí do tváře a vykouzlil nejtázavější psí pohled, jakého jsem byl schopný.

„Tebe tu zapomněli, vid? Komu patříš?“ Paní byla snad ještě překvapenější než já a její oči se ptaly, jak někdo může tohle svému psovi udělat. „Vypadáš skoro jako náš Artur, co teď s tebou?“ Chtěl jsem jí nějak odpovědět, tak jsem jen krátce štěknul a tlapou jsem dvakrát ťuknul o svůj obojek.

„Jo ahá,“ usmála se na mě, otevřela tu malou taštičku, kterou mám na obojku přidělanou a vytáhla z ní titěrný kousek papíru. Pak vzala do ruky tu divnou krabičku, kterou spolu dvojnožci mluví na dálku a začala do ní ťukat.

„Dobrý den, zapomněl jste si psa ve vlaku, jede na Hlavák.“ Řekla do té věci.

A já z ní najednou slyšel příšerně vystrašený hlas svého páníčka: „Ježíšmarjá, já jsem ale vůl. Víte, my jedeme na veterínu, máme zpoždění a já... já nevím, jak se mi to mohlo stát. Prosím vás, byla byste tak hodná a počkala s ním na mě na Hlavním nádraží, budu tam za dvacet minut.“

Paní chvilku přemýšlela, kroutila hlavou a pak tomu mému popletovi odpověděla: „Víte, já spěchám do práce, už tak přijdu pozdě, tak nemůžu čekat.“

Nastalo hrobové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Pak se zas ozval hlas mého páníčka, byl takový přiškrcený a zoufalý: „Nezlobte se na mě, moc se vám omlouvám. Mám jenom jeho, nemohla byste to nějak zařídit?“

Paní mlčela, napřed se mračila, až se jí od hlavy kouřilo. Pak najednou doširoka rozevřela oči, úplně stejně jako to dělám já, když dostanu nějaký nápad. Třeba kam schovat páníčkovi střevíc, aby ho musel dlouho hledat.

„Už to mám, nechám vám ho u nás na vrátnici, je to kousek od nádraží.“ Nadiktovala mu nějakou adresu a ten kámen, co mu spadl ze srdce, bylo slyšet až k nám do vlaku.

Jeli jsme dál a já věděl, že si ji musím pořádně ohlídat, aby mi taky někam nezmizela. Ale ona byla hodná, dokonce mi i koupila lístek, když přišel průvodčí. Z vlaku mě odvedla do jedné budovy a tam mě usadila u nějakých dvou chlapíků v uniformách. Zezačátku jsem se jich trochu bál, ale když mi jeden z nich nabídl housku se salámem, tak jsem se uklidnil. Polichotilo mi to, cítil jsem se jako ten slavný detektiv, vlčák Rex z televize.

Můj páníček nepřišel za dvacet minut, ale skoro za hodinu, asi to nemohl najít. Chtěl jsem se na něj zlobit, ale když jsem uviděl, jak úplně roztál, že mě našel, tak to prostě nešlo. „Bene, promiň, Bene, já se bál, že už tě nenajdu,“ opakoval stále dokola, až se ti dva v uniformách začali tajně uculovat pod fousy.

Když se trochu vzpamatoval, zavolal té mladé paní, co mě tam přivedla. Ta za chvilku přicupitala dolů, on jí dal obrovskou kytku růží a asi stokrát za sebou jí poděkoval, až z toho celá zrudla rozpaky.

Těšil jsem se, že pojedeme domů a já se vyhnu tomu očkování, ale zmýlil jsem se. Když se můj páníček dost vynaděkoval, vzal mě na vodítko a už zase pospíchal: „Bene, nezdržuj, musíme jít. Zavolal jsem na veterínu, pan doktor nás čeká za půl hodiny.“