„Maruško, co se stalo? Udělal ti snad někdo něco? Jestli ano, tak mi to klidně řekni a já už si ho podám,“ optal jsem se své krásné zralé blonďaté kamarádky, jakmile jsme se sešli v naší oblíbené cukrárně.
Maruška si totiž dlouze a pátravě prohlížela židličku, jako by se obávala, že z ní vykoukne strašidlo. Pak si zvolna urovnala šaty a velmi pomaličku s nejvyšší opatrností usedla na její okraj asi tak, jak to kdysi činívaly mladé slečinky při první návštěvě u rodičů svého nastávajícího. Teprve když zjistila, že se nic zlého neděje, opřela se pořádně, jak pro změnu činívají sebejisté vdané dámy. Dala ruce za hlavu, protáhla se a konečně odpověděla na mou otázku: „Honzo, nebudeš tomu věřit, ale v sobotu jsem těma svýma kilama rozsedla židli. Trochu jsem si narazila kostrč, sice mě to už nebolí, ale teď se při každém sednutí bojím, aby se mi to nestalo znovu. Asi budu muset jít do sebe a přestat se tady s tebou cpát těma větrníkama.“
„To ne! To by mi bylo strašně líto!“ Opáčil jsem a ani jsem svůj vylekaný údiv nemusel hrát. „Maruško, povyprávěj mi o tom, určitě spolu dojdeme k závěru, že ta židle musela být nějaká špatná. A pokud jde o větrník, máš smůlu, už jsem ho objednal, ani sis toho nevšimla.“
Maruška chvilku roztomile protestovala asi tak, jako když vzácné dámy protestují proti něčemu, co je láká a nač se těší, ale nechtějí to dát příliš okatě najevo. Pak mávla rukou, nenápadně přikývla, pohrozila mi prstem za to svádění k opakovanému hříchu a pravila: „Že seš to ty, tak ti to teda řeknu. Ale nesmíš se mi smát nebo ti tady přede všema nabančím.“
***
„Marienko, musíte za mnou o víkendu s Frantou přijet, v sobotu bude v sokolovně ten myslivecký bál, málem jsem ti to zapomněla říct,“ volala mi začátkem minulého týdne moje maminka. V její vesnici v Jižních Čechách po létech obnovili tuhle tradici a já se jí před časem zmínila, že bych na něj chtěla zajít. Ani ne tak kvůli sobě, Honzo, ale spíš kvůli ní. Ona tyhle věci vždycky milovala, a když mi o tom teď říkala, poznala jsem jí na očích, že by se tam navzdory svému úctyhodnému věku nechala od nás vytáhnout.
Tak to víš, že ze začátku protestovala, říkala, že to je jen pro mladé, abychom vyrazili sami a pořádně si to užili. Jenomže my byli už s Frantou domluvení. „Mami, bez tebe nikam nejdu,“ prohlásila jsem nekompromisně. „Zajedeme autem, abys nemusela zpátky potmě pěšky,“ přidal se ten můj. „A budeme tam jen chvilku, aby toho na tebe nebylo moc,“ pečetila jsem já naše přesvědčování. Maminka se ještě trochu bránila, že jako nemá žádné šaty, ale nebyla to pravda. Když konečně kývla, vytáhla z almary sice starobylou, ale krásnou róbu, ve které na první pohled omládla snad o dvacet let.
Fakt je, Honzo, že to nebylo nic extra honosného, ale pořadatelé dělali, co mohli. Po obvodu sokolovny byly rozmístěné stoly s plastovými židlemi nejrůznější provenience, bůhví, kde to všechno staré harampádí sehnali. Bar maličký s několika soudky piva a pípou, čtyřmi druhy vína a pár lahvemi tvrdého. Muzika zřejmě taková, jaká se dá takhle po vsi sehnat, a asi nejvíc se vytáhli myslivci se svou tombolou, ve které byl hlavní cenou divočák. Zato nadšení všech zúčastněných obrovské a ta kapela se fakt snažila.
Franta je v tomhle trochu zvláštní. Však už jsme ti mockrát říkala, že je to takový klasický mužský, na kterého se sice můžu spolehnout, ale který přitom zároveň dělá všechno pro to, aby se nemusel namáhat víc, než je nezbytně nutné. Jenomže jakmile se objeví někde u muziky, tak je z něj v momentě úplně jiný člověk a promění se v tanečníka, že by se nemusel stydět ani do Stardance. No a tancuje nejradši se mnou, vlastně prakticky jenom se mnou. To víš, že jsem na něj hrdá, vážím si toho, snažím se si to užívat, ale zároveň musím přiznat, že za ním poněkud vlaju. A taky jsem pokaždé pořádně utancovaná.
No a teď si představ, Honzo, co tenhle můj chlap provedl, aniž by se na tom se mnou předem domluvil. Chvíli si zkoumavě prohlížel mojí maminku, jak se spokojeně rozhlíží ze své židle, září očima, po maličkých kapičkách ulizuje griotku a pozoruje celé to hemžení na parketě. Pak na chvilku někam zmizel, a když se vrátil, tvářil se jakoby nic, jakože si šel jenom odskočit na záchod, takže jsme tomu s maminkou nevěnovali pozornost, protože zrovna začínala další runda tancování.
Po následující přestávce se chopil principál mikrofonu, odkašlal si a prohlásil na celý sál: „A nyní, vážené dámy a vážení pánové, vyhlašují krátké sólo pro nejctěnější dámu a jejího tanečníka.“ V tu chvíli se sice sebevědomě začepýřila paní starostová o pár stolů dál, ale měla smůlu. Principál se uklonil, pokynul rukou k mojí mamince a kapela spustila.
„Smím prosit?“ Zeptal se Franta mé rodičky v úklonu a s rukou za zády. Ta vykulila oči, vteřinu váhala, pak slavnostně povstala a nechala se odvést na parket. Honzo, co ti mám povídat, kapela zahrála tři pomalejší skladby, korunované valčíkem. Na mamince sice bylo ze začátku trochu vidět, že už dlouho netancovala, ale on ji tak perfektně vedl, že rychle vplula do rytmu a ten valčík zvládla dokonce doleva. No, co ti mám povídat, všichni koukali s otevřenými pusami, maminka sklidila aplaus od celého sálu a byla šťastná, jak už jsem ji dlouho neviděla.
Tohle bylo sice krásné a nádherné, ale Franta pořád neměl dost, jakmile skončilo sólo, popadl mě a prohnal mě po parketu několika polkami za sebou. No a já, Honzo, já už byla tak vyřízená, že jsem se pak u našeho stolu zhroutila do své letité plastové židle, až pode mnou zaúpěla, rozpadla se na několik kusů a nekompromisně mě poslala k zemi. Nebudu se litovat, ale řeknu ti, že jsem v tu chvíli cítila každé své kilo nejen v kostrči, ale především v hlavě a uvědomila si, že jsem asi fakt až moc tlustá. Já vím, mlč a nesnaž se mi skočit do řeči, tobě se to líbí, ale mně v ten moment do smíchu moc nebylo. No nic, nějak jsem se s pomocí Frantova opečování a maminčina leknutí z těch obrovských střepů vyhrabala, přežila to a snažila se nedat na sobě nic znát. Nakonec jsme tam vydrželi až těsně přes půlnoc, kdy se vyhlašovala tombola. V ní jsme sice nic nevyhráli, ale to vůbec nevadilo, hlavně, že jsme si to užili a maminka byla nadšená.
***
„Maruško, seš zlatá holka. Věz, že střepy přinášejí štěstí, a jak se zdá, platí to i pro plastové. Jsem rád, že jsi taková, jaká jsi, a zdaleka teď nemám na mysli jen tvoji krásu fyzickou.“ Lamačem ženských srdcí jsem nikdy nebyl, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než tento poněkud duchaprázdný kompliment.
Leč Maruška je shovívavá dáma a má vytříbený smysl pro humor. Napřed věnovala smutný pohled svému prázdnému talířku od větrníku a beznadějně dopitému šálku turecké kávy. Pak se však rozesmála: „Máš smůlu, Honzo, musíš to se mnou vydržet, jiná už nebudu.“
