„Honzo, jsem ráda, že se mi podařilo na chvilku utrhnout od všech těch předvánočních příprav a byla bych ti vděčná, kdybys nám tentokrát k zákusku objednal vánoční punč. Cítíš, jak to tady krásně provoněl?“
Vznesla Maruška požadavek, jakmile jsme se ve středu dva dny před Štědrým dnem usadili do křesílek v naší oblíbené cukrárně. Moje krásná kamarádka vypadala poněkud uhoněně jako ostatně asi většina příslušnic ženského pokolení v čase vrcholícího adventu, a tak pro mě bylo ctí a potěšením splnit jí tohle drobné přání a poskytnout chvilku k odpočinku.
„Maruško, před časem jsi mi slíbila povyprávět, jak ti spadly plavky v bazénu,“ ozval jsem se možná poněkud překvapivě nevánočně, jakmile před nás servírka postavila dvě sklenky s voňavým punčem a dva talířky s lákavými větrníky. Měl jsem k tomu však omluvitelný důvod, Maruška si zas jednou po čase oblékla své oblíbené světlé šaty s motivem velkých květin a s uzoučkým hlubokým výstřihem, zdůrazňujícím její velká volná ňadra, pohodlně si hovící na jejím bříšku.
„No, aby ti náhodou nevypadly voči, Honzo!“ Zhodnotila Maruška mou větu, doprovázenou možná trochu odvážnějším a hlavně nesmírně obdivným pohledem do právě popsaných míst. Naoko se zlobila, ale v jádru byla potěšená, zakroužila si punčovým šálkem pod nosem, maličko si labužnicky srkla a pravila: „Tak dobře, ale nesmíš se začít nahlas smát nebo se budu stydět a nic ti neřeknu.“
Slíbil jsem Marušce přepnutí do režimu tichého posluchače, zkrocení svých očí na pokud možno na veřejnosti únosnou míru a zaposlouchal se do jejího měkkého melodického hlasu.
***
Honzo, to už je strašně dávno. Já byla tehdy puberťačka a měla jsem pocit, že mi tyhle dvě narostly snad ze dne na den (Maruška si nostalgicky přejela dlaněmi nad svými ženskými ozdobami na hrudi). „Proč na mě najednou chlapi tak divně koukají?“ Zeptala jsem se maminky, když jsme se spolu prodíraly davem nakupujících v tehdejším Domě módy. Bylo pár dní před Vánocemi jako teďka, přišlo nové zboží, bylo tam narváno k prasknutí a já měla dojem, že všichni mužští koukají jenom na mě. Do smrti nezapomenu, jak mě tehdy maminka obdařila chápavým pohledem a řekla jen krátce: „Jó, Marienko, seš po mně a budeš si holt muset zvyknout.“
„Potřebuju nové plavky, mami,“ odpověděla jsem jí po zvážení situace. Tehdy jsme se s kamarádkou Evkou chodily koupat do bazénu v Podolí a já si vzala do hlavy, že musím mít nějaký hodně pevný vrchní díl, který by mě pořádně stáhnul, aby mi prsa nepřekážela v plavání a hlavně aby nebyla tak nápadná. A měla jsem štěstí, v té době bylo málo zboží na výběr, ale nám se v tom Domě módy podařilo objevit plavky, které se mi opravdu líbily. Měly bílou barvu, po okrajích byly lemované decentní světlemodrou linkou, takže působily nenápadně a neupoutávaly pozornost. A hlavně, Honzo, vrchní díl se vzadu zapínal ozdobnou kovovou sponou, po které jsem vždycky toužila a nikdy ji nemohla sehnat. Maminka mi ty plavky koupila, ale nedala mi je hned, dostala jsem je až pod stromeček.
„Jasně, Mári, tak zejtra v jednu u pokladny,“ přijala Evka moji nabídku na vánoční návštěvu podolského bazénu, když jsem jí zavolala hned den po Štědrém dni. Vlezly jsme do šaten a já měla najednou takový divný pocit, Honzo. Zatímco jsem krom těch čerstvě velkých prsou měla už docela i boky a vypadala jako dospělá ženská, Evka neměla prakticky nic, i když jsme byly stejně staré. Napůl mi jí přišlo líto a napůl jsem se před ní styděla, zvlášť, když jsem si všimla, jak po mně překvapeně koukla. Ale pak jsem si vzala ty nové plavky, které mě nahoře stáhly, sice to trochu škrtilo, ale já se těšila do vody a přestala řešit svoje pubertální pocity.
„Neskočíš si taky?“ Provokovala jsem Evku. Já tehdy docela obstojně plavala a hlavně milovala skákání. No, nekoukej na mě, Honzo, dneska bych se do tý vody jen rozplácla a vycákala celý bazén (krátký potutelný úsměv). No nic, Evka se spíš jen tak koupala, hodně se držela u okraje a vždycky udělala jen pár temp, ale ve vodě byla hrozně ráda. Pak jsme se přesunuly do místa ke skokanské věži, kde byla hloubka víc než tři metry. Já si párkrát skočila šipku z metrové výšky, a potom mě zlákalo třímetrové prkno, výš už to bylo tak jako tak zahrazené, tam směli jen závodnici. Evka si poplavála opodál a byla spokojená, já na ni kývla, že jako lezu na tu trojku a vyrazila jsem nahoru. Chvilka klidu, pak odraz, pár okamžiků jsem si vychutnávala let vzduchem, pak jsem jak žiletka zajela do vody a byla strašně spokojená sama se sebou, jak se mi ten skok podařil.
Vystrčím hlavu nad hladinu a v tu ránu vím, že je něco špatně. Ale co? Vteřinu zmateně váhám a pak cítím, jak mi tyhlety dvě volně plandají ve vodě. Prostě ta kovová spona byla aušusová, při dopadu do vody se rozepnula a jak byla těžká, stáhla vrchní díl mých krásných decentních zbrusu nových plavek až na dno. Honzo, v bazénu sice moc lidí nebylo, ale nedovedeš si představit, jak jsem se začala stydět. Přilepila jsem se ke stěně bazénu a dumala, co mám dělat. Do hloubky pro plavky nemůžu, sice bych se tam hravě potopila, ale co kdyby mě přitom někdo pozoroval? A ven? No tam nemůžu už vůbec. Tak jsem začala zuřivě gestikulovat na Evku, aby jako připlavala ke mně.
Evka účastně vyslechla můj problém, jednou rukou si pečlivě zacpala nos a ponořila se asi půl metru pod hladinu. Několikrát se zazmítala ve snaze dostat se hlouběji, přitom si omylem pustila nos a vzápětí se s velkým prskáním vynořila ven. Když tohle zopakovala asi třikrát, prohlásila, že to nedá a já pochopila, že tahle holka mi prostě nepomůže. Bazén se zvolna zaplňoval, já se tiskla ke stěně, začínaly mi drkotat zuby a dlaždičky mě tlačily do prsou. Pokaždé, když se ke mně přiblížil nějaký mužský, jsem dostala panickou hrůzu, že mi na ně uvidí a litovala jsem, že se tou stěnou nemůžu protlačit někam do ztracena.
Honzo, nebudu to protahovat, Evka mě nakonec přece jen zachránila. Dostala spásný nápad a přinesla mi ze šaten podprsenku, kterou mi dokonce pomohla oblíknout v poloze přitisknutých prsou ke dlaždičkám. Pak už to šlo ráz na ráz, horní díl plavek vyzývavě svítil na dně, já pro něj udělala pár temp a byl můj, hned po vynoření jsem se zabalila do ručníku, který mi Evka taky přinesla a obě jsme mazaly pryč. Domů jsem pak musela jet bez podprsenky, protože byla úplně mokrá, ale přes tlustý svetr a bundu to snad nikdo nepoznal.
Byla jsem pořádně otrávená, mrzelo mě, že ty plavky nebudu moct nosit, ale když jsem to pak řekla mamince, tak ta se jen usmála: „Marienko, nic si z toho nedělej a neboj, táta ti je spraví. A taky, že jo, Honzo. Táta vzal prťavý kleštičky, během pár vteřin na té sponě něco přiohnul, a pak už mi ty plavky nikdy nespadly.
***
„Tehdy jsem byla hezká holka, ale to už je dávno pryč,“ uzavřela Maruška svoje vyprávění a znovu si zlehka přejela dlaněmi nad ňadry, pohodlně si hovícími na jejím břiše. Pak jí zahráli čertíci v očích: „A ty mlč a neříkej, že takhle se ti to líbí víc, stejně bych ti nevěřila.“ Poslechl jsem Marušku, mlčel, usmíval se pod fousy a myslel na Frantu, jakou má ten kluk kliku, když má doma takovou bezvadnou a navíc krásnou ženskou.
„Víš, Honzo,“ vytrhla mě Maruška z úvah a prudce změnila téma, „jsem z toho najednou celá naměkko. Tatínka už dávno nemám, maminka je hodně stará a já si o každých Vánocích ze všeho nejvíc přeju, abych s ní mohla být nejen napřesrok, ale i mnoho dalších let.“
Po punči zbyla jen vůně a po větrnících prázdné talířky. Zvedli jsme se a vydali opačnými směry domů ke svým nejbližším. Po pár metrech jsem se zastavil a pozoroval postavu vzdalující se ženy, která si celou dobu dokáže dělat legraci z vlastních tělesných proporcí a pak vás najednou usadí hlubokou cituplnou myšlenkou. Potom se ta postava ohlédla, zvesela mi zamávala na rozloučenou, zmizela za rohem a já si uvědomil, že dokud budou takoví lidé mezi námi, bude se nám snáz odolávat všem starostem a životním nástrahám.
