Od doby co jsme svoji, mi tyto „služby“ poskytuje manželka. Vlastně jsme s tím začali už o něco dřív. A tak mě po létech napadlo, že by nebylo od věci vyzkoušet i něco jiného, když máme u nás tolik možností.
„Když už, tak už,“ řekl jsem si, „nikdy jsi v takovém salonu nebyl, tak si vyber něco pořádného.“ Sice se do mě snažilo navážet svědomí a začalo mlít cosi o zbytečném utrácení. A taky o tom, že bych snad raději i v této věci měl zůstat věrný své zákonné. Ale já se nedal, svědomí poslal k šípku a usedl k internetu. Otevřela se přede mnou nabídka vskutku přepestrá, už při tom surfování bylo nač pohledět. Ceny, pokud byly vůbec uvedené, měly k lidovosti hodně daleko, ale já si řekl „pro jednou to dáš.“ A vybral si místo v centru Prahy.
Při vstupu do salonu na mě dýchla taková zvláštní příjemná atmosféra. Provázen neznámou lehce dráždivou vůní a tichými tóny podmanivé hudby jsem přistoupil k čemusi, co bylo vkusnou kombinací baru a recepce. Zpoza pultu se na mě mile usmála dívčina, snad náhodou lehce zavlnila svým výstavním poprsím a zavrněla: „Mohu vám nabídnout náš katalog? Prosím, posaďte se na chvilku, přinesu vám kávu nebo něco ostřejšího podle vašeho přání.“ Usedl jsem do měkkého křesla, za moment dívka kočičím krokem připlula s turkem a já se trochu ostýchal, že jsem si objednal tak obyčejný nápoj.
Mé oči klouzaly po křídových stránkách katalogu, nebudu zapírat, volba nebyla ani trochu jednoduchá. Manželka mi to dělá pořád stejně a já teď toužil po něčem onačejším. Nu, nechci to protahovat, ani zacházet do detailů, nakonec jsem si vybral. Zkušená recepční poznala, že jsem rozhodnutý, přistoupila až ke mně a já beze slova ukázal na příslušný obrázek. „Počkejte moment, prosím, podívám se, jestli je slečna Simona volná.“
Výstavní blondýnka Simonka si pro mě přicupitala na jehlách a zavedla mě do místnosti, kterou tam nazývají „modrá komnata.“ Ve dveřích jsem se zastavil a, přiznám se otevřeně, přepadl mě stud. „Proč sem vůbec lezu, co tady vlastně dělám? Copak mi nestačí to, co mám doma?“ Simonka byla nejspíš na něco takového zvyklá, povzbudivě se na mě usmála a sametovým hlasem se zeptala: „Tak jak si to budete přát?“
Byl jsem celý rozechvělý, nejraději bych se na místě otočil a utekl, ale rozhodl jsem se, že to dotáhnu až do konce. Jenže jak si teď o to říct? Ve svém vnitřním zmatku jsem zapomněl odložit katalog na recepci a měl jsem ho stále u sebe. A tak jsem roztřesenou rukou ukázal na ten obrázek a vykoktal: „No, jako je to vyfocené tady, prosím... Jenom ty fousy bych chtěl zastřihnout o něco míň a okolo uší nechat trochu víc vlasů.“
