Jak jsem chtěl vstoupit do kláštera

Už mě vám začaly štvát ty věčné spory na našem českém rynečku. Prosazování svých pravd bez ohledu na názory ostatních, sobectví a hrabivost na úkor druhých. „V klášteře budeš mít klid, chlapče,“ řekl jsem si, „tam ti bude líp.“

Budu se modlit ve jménu páně (jestli mě uslyší), meditovat (jestli to dokážu), pracovat (drhnout mnišský záchody). Až dojdu smíření (pokud teda nedojdu někam úplně jinam). I rozhodl jsem se pro ten Benediktínský břevnovský (vaří tam dobré pivo), jehož počátky sahají až do desátého století.

„Jen vstup a pojď mezi nás,“ lákala mě hned zkraje brána otevřená (jenže už nedodala, že se za mnou klidně zabouchne a už mě taky třeba nikdy nepustí ven).

Zde budu pod ochranou a přísným dohledem samostatných patronů kláštera Břetislava I. (bacha, bůhvíco mu ten mrňavej našeptávač vpravo dole nabonzuje). A svatého Vojtěcha (hm, taky má informátora, asi to bylo zvykem už tehdá).

Duševní potravy se mi dostane v nádherném barokním Tereziánském sále (patří takovej smeženej řízek přes celej talíř mezi duševní potravu? Dost pochybuju).

Pohledem na lepé ženy barokních tvarů své oko potěším (jó jsou fajn, snad přehlídnu tu celulitidu).

Budu mít výhled, jaký v Praze hned tak někdo nemá (se nediv, kdo by taky chtěl furt koukat na jednu věž).

V bazilice svaté Markéty (té, co jednou omylem zahodila srp do žita, a tím se stala patronkou rolníků) se má mysl setká se samotným Bohem (teda až jestli ten Bůh nebude mít důležitější věci na práci, ty chytrej).

Svůj čas budu trávit rozjímáním v nádherné prosluněné klauzurní zahradě (pokud zrovna nebude lejt jako z konce, to se pak asi dost blbě rozjímá).

Přiložím ruku k dílu a stařičkou zídku opravím (jo, druhej den to na někoho spadne a mě poženou až k samotnýmu opatovi...)

(...nebo přitom zničím nějaký chráněný kytky a vyřídí si to s mou klášterní ekoterori... pardon klášterní ekolog).

Tak takhle pěkně jsem si to nalajnoval a už jsem byl prakticky rozhodnutý, že se přidám k jedenácti místním mnichům. Jenomže pak jsem jednoho z nich náhodou potkal. Krátce se na mě podíval a sklopil tvář, jako by tím jediným kouknutím dohlédl až na dno mé černé duše.

A uvědomil jsem si, že na tomto svatém místě dojde ta moje černá duše skutečného očištění (v klášterním podzemí ve společnosti zbytků tisíciletých svatých stěn na to bude mít rozhodně času dost).

Nebudou tady žádné lepé ženy. dokonce ani ty barokní s celulitidou (leda tak nějaká chudá kostelní myš, ne-li nedej bože duchové dávných středověkých mnichů).

Na poslední chvíli mě před přijetím řehole osvítil duch svatý (kecám, to bych tam zůstal, spíš to musel čert pekelný). Myslete si o mně co chcete, ale podle jsem odtamtud zdrhnul, až se mi za patama rozvířil tisíciletý prach.

A rozhodl jsem se pro návrat ke světským radovánkám...

...k dobrému jídlu...

...skvělému pivu...

...a hlavně ke všem lidem, kteří jsou mi nějakým způsobem blízcí a které mám tak rád. A taky ke kočkám, ke psům a k dalším božím tvorům. Budou mít smůlu, nezbaví se mě a budu je tady dál otravovat, snad mi to odpustí.

A že to někdy někdo s těmi spory a svou jedinou svatosvatou pravdou trochu přehání? Nebo že člověk zabloudí do různých životních zádrhelů? Však i to se v našich malebných českých, moravských a slezských zemích se spoustou dobrých obyčejných lidí stává. Bylo by škoda zavřít se před tím někam „do kláštera“ a všeho pěkného se vzdát. Nemyslíte?

PS: Úmyslem článku není nic jiného, než pobavit a případně potěšit čtenáře, a proto je třeba jej brát s nadhledem a s humorem. Pokud toužíte o seriózních věcných informacích o břevnovském klášteře, nalezne je například na stránkách Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, na tetě Wikině. Nebo ještě porůznu leckde jinde, ale to už si budete muset najít sami.