Zní to jako titulek z pohádky. Třeba o nafoukané princezně Vilemíně, která se vzdala svého královského titulu a našla své štěstí jako děvečka s chudým chasníkem. Je však něco takového možné i ve skutečnosti?
Dřív, než si povíme příběh, věnujme se těm takzvaně chudým. Kočkám a jednomu psovi, jimž se na dnešní útulkové výstavě na pražském Žižkově podařilo nalézt nové domovy v rodinách lidí, kteří si je tam přišli adoptovat. Na obrázcích jich je jen pár, ve skutečnosti se jich umístilo mnohem víc a všichni pocházejí z těchto útulků: Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko, Srdeční záležitosti, Chlupáči v nouzi, Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi.
***
Půlroční kocourek Kristián.
Želvovinová tříletá Hedvi.
Pětiletá mazlivá Mia.
Sedmiměsíční černobílý Jeník z tovární haly.
Sedmiměsíční Škubánek.
Dvouletý Macík bude mít novou kočičí kamarádku.
Maličká moura Apolenka.
Tříměsíční čistokrevný voříšek Benjamínek.
(Hezké fotky dělala Soňa, ostatní já)
***
A teď už k příběhu. Proč právě bohatí a chudí? Protože ve stejný den se Praze konala též výstava těch „bohatých.“ Výstava nádherných vznešených koček všech možných ušlechtilých plemen, vpravdě takové kočičí šlechty. Když už jsem vás o to bohatství připravil a pro reportáž si vybral právě ty chudé, nabízím aspoň příběh. Příběh Vilemíny, který oboje svým způsobem propojuje.
Moje maminka pocházela ze starobylého šlechtického rodu odněkud z daleké země. Měla předlouhlé jméno a byla základem chovu naší paní chovatelky. Nad naším luxusním pelíškem viselo několik jejích kokard a diplomů ze soutěží a výstav. Maminka byla jemná dáma, mňoukala tichým hlasem, nikdy neběhala, slákala jen, když to bylo nezbytně nutné a od začátku mě vychovávala s pýchou, že se jednou stanu její pokračovatelkou.
Ano, i podle slov chovatelky jsem byla nejzdařilejším kotětem své maminky a čekala mě skvělá budoucnost. Dostávala jsem jen to nejlepší a nejdražší značkové krmení, dvakrát denně mě načesávali hedvábný kožíšek a nepouštěli mě ven z domu na zahradu. Proč taky, mokro, horko, zima a bůhvíjaká přízemní havěť, to by nebylo nic pro mě. Nejraději jsem odpočívala ve svých měkkých polštářích a nechala se obdivovat. Když jsem se náhodou nudila, trochu jsem tlapkou prohnala peříčka na hraní, což mě pokaždé náramně unavilo, usnula jsem a zdály se mi sny o všem krásném, co mě v životě čeká.
První výstavy, jsem brala jako nutné zlo. Odehrávaly se v obrovských místnostech, plných bůhvíjakých uječených koček a spousty lidí, kteří mě očumovali. Ale já byla chráněná ve své prostorné kleci, ze které mě vyndali jen, aby mě představili hodnotícím porotcům. Ti byli moudří, dobře poznali, co jsem zač, jaké si zasloužím hodnocení a že jsem to právě já, kdo se má umístit mezi prvními. A já se z těch výstav vracela s podobnými kokardami a diplomy, jaké jsem viděla u maminky, už když jsem byla úplně maličká.
Když mi měli ukázalit mého prvního ženicha, měla jsem trému a přiznávám, že jsem se i trochu bála. Nu, moc mi nevoněl a já nejdřív nevěděla, jestli ho mám vůbec chtít, ale když mi ho představili, hned jsem změnila názor. Byl to totiž mezinárodní šampion, kterého jeho majitelka nenechala spářit jen tak s leckým a chtěla za to od naší chovatelky obrovské peníze. Nu, pravda, byl trochu nešika, musela jsem být hodně trpělivá a nebylo mi to vůbec příjemné, ale s vidinou role pokračovatelky našeho ušlechtilého rodu jsem to podstoupila se ctí.
Moc jsem se těšila na svá maličká a představovala si, že budou nejmíň stejně krásná, cenná a vznešená jako já. Jenomže něco se pokazilo, koťátka se mi narodila příliš brzo a byla mrtvá. Byla jsem samozřejmě u pana doktora a ten řekl, že jsem to málem sama nepřežila. Prý ve mně cosi prasklo, a aby mi mohl zachránit život, musel mě navždy zbavit možnosti mít další koťata.
Byla jsem zoufalá. Naše chovatelka se mě sice snažila utěšit, říkala, že mě bude brát na nějaké výstavy dál, ale já z jejích slov poznala, že je zklamaná. Bylo mi jasné, že můžu zapomenout na svou vysněnou budoucnost a můj cíl nejlepší kočky svého plemene na světě je v nenávratnu. Uzavřela jsem se do sebe, přestala jsem jíst a zalezla pod drahocennou lenošku v našem pokoji. Začala jsem být zlá, na všechny prskat a syčet, a když na mě chtěl někdo sáhnout, sekla jsem ho drápkem. Lidé prý v takových situacích říkají, že se jim chce umřít.
Nikdo nevěděl, co se mou, až naší chovatelce poradila její stařičká teta, která k nám přišla na návštěvu. Dlouze se na něčem domlouvaly, nakonec chovatelka řekla, že tomu sice moc šancí nedává, ale ať to teta zkusí, že jí mě ráda nechá. Vůbec jsem neměla tušení, co se chystá a krčila jsem se pod svou lenoškou. Až se najednou objevila cizí ruka v kožené rukavici, chytla mě za krkem a přes moje zoufalé sekání a kousání nacpala do maličké tvrdé přepravky.
To mi udělala ta teta, já ji v tu chvíli nenáviděla a vůbec netušila, jak jí za to budu jednou vděčná. Odvezla mě k sobě domů do chalupy, kde nebyl žádný luxusní pelíšek, ani jemná peříčka na hraní. Vypustila mě do světnice, kde místo koberců byla jen tvrdá prkenná podlaha. Otevřeným oknem foukal dovnitř studený jarní vítr a přinášel nesnesitelný řev nějakých černých ptáků se žlutými zobáky. Polekaně jsem se rozhlížela kolem sebe, když v tu chvíli vběhly dovnitř dvě žebračky. Teda nevím, jestli to byly přímo žebračky, ale vypadaly jako dvě úplně obyčejné kočky. Jedna mouratá, druhá černá, která nesla v tlamičce něco, co snad mohla být myš. Fuj! Chvilku se o tu myš praly a pak ji snědly, fuj podruhé! Chtělo se mi z nich zvracet, a tak jsem se snažila vlézt aspoň pod stůl, když už jsem tam neměla svou drahou pohovku.
Ty kočky si mě všimly, zarazily se, začaly na mě prskat a pomalu se plížily za mnou. „Nechte ji být a běžte ven,“ okřikla je teta. Ale ony ji neposlechly, a když byly skoro až u mě, já dostala strach, že mě začnou bít. Jenomže pak si ke mně ta mouratá čuchla, otočila se na tu druhou a mňoukla jen: „Jdeme, tohle snad ani není kočka a nestojí za zdržování.“ Obě se na mě ještě jednou koukly, odběhly a já se urazila.
Nu, zkrátím to. Pár týdnů to trvalo, ale teď jsem šťastná jako nikdy dřív. Moura s Černou mě nakonec přijaly mezi sebe, a i když se mi zezačátku smály, jaká jsem rozmazlená, tak teď už s nimi řádím a ve hře zápolím o území. Venku to krásně voní a ty uřvané černé ptáky proháníme spolu. Pravda, zchudla jsem, někdy spávám na dřevěných kládách v rohu zahrady a jím obyčejné jídlo, která nám dává teta od svého. To nejdražší značkové krmení, co ji pro mě dala naše chovatelka, zůstalo zavřené ve sklepě, ale mně to nevadí. Už jsem si ulovila i vlastní myš a ta chutná daleko líp. Sice už nejsem bohatá, nejezdím po výstavách a nikdy nebudu nejlepší na světě, ale zchudla jsem do štěstí. Našla jsem bezva partu, ve které jsem nezávislá, svobodná a nikomu se nemusím podřizovat jako každá správná kočka.
Ale o něco jsem ze svých dřívějších dob přece jen nepřišla. Mám hustší kožíšek než Moura s Bílou, a tak mě teta češe dvakrát za týden, kdežto je pouze jednou. Jenomže stejně vám něco prozradím, od jisté doby mě to česání už nebaví a zdržuje. A teď už mě omluvte, cítím myš, tak už zas musím běžet ven.
Poznámka: Fotografie nezletilé osoby je publikována se souhlasem jejích rodičů. Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
