Já toho tvýho zmetka živit nebudu!

Zpočátku byli Lukáš a Monika zamilovaní a měli oči jen jeden pro druhého. „Máme štěstí, nastěhuješ se ke mně do bytu, který jsem zdědil po babičce a nebudeme muset shánět žádné drahé bydlení.“

Monice sice trochu vadilo, že na něm bude v tomhle úplně závislá, ale byla zaslepená láskou, tak to neřešila. „Já nám tu udělám útulné hnízdečko,“ vrhla se mu do náručí, hned jak se definitivně zabouchly dveře za stěhováky. „A do roka si pořídíme miminko,“ zavrkal s rozzářenýma očima Lukáš. Odnesl si ji do ložnice, aby neztráceli čas a mohli s tou krásnou prací na potomkovi hned začít.

Jenomže těhotenství ne a ne přijít. Monika podstoupila řadu vyšetření, aby se nakonec ukázalo, že je naprosto v pořádku. „Miláčku, promiň, nerada ti to říkám,“ vzala ho za obě ruce, „vím, že tohle vy chlapi nechcete slyšet, ale měl by sis nechat zkontrolovat plodnost.“ „Cože, já?“ Zaprotestoval a vytřeštil na ni oči, „snad si, prosím tě, nemyslíš, že by problém mohl být na mojí straně?“ Monika musela Lukáše dlouho přemlouvat, ale nakonec ho přesvědčila a on se s obrovským sebezapřením k té nepříjemné záležitosti odhodlal. V ordinaci místo na doktora narazil na doktorku a o to se tam cítil trapněji.

„Tak já jsem dopadl jako ten kapoun, moje spermie nejsou k ničemu a prý se to nedá léčit.“ Svěřil se jí celý nešťastný, jakoby se mu zhroutil svět. Snažila se ho konejšit jako malého kluka, kterému spadla nejoblíbenější hračka do kanálu, a když se po pár dnech trochu uklidnil, udělala švestkové knedlíky, jeho nejoblíbenější jídlo. Potom opatrně začala, pěkně pomaličku, aby mu to nedělala ještě horší: „Víš, lásko, pokud bys s tím souhlasil, mohli bychom využít metodu umělého oplodnění darovanými spermiemi.“ Seděla mu na klíně a hladila ho po tváři. „Co si o tom myslíš?“

„Jakože zmražené spermie od neznámého člověka?“ Zamyslel se, tvářil se pochybovačně a neodpovídal. Chvilku mlčela a pak pokračovala: „Víš, je to podle mě lepší než adopce, nech si tu možnost projít hlavou. Probereme to spolu, a když nebudeš proti, můžeme se obrátit na Jardovu maminku.“

Jarda byl Moničin spolužák ze střední školy a zároveň kamarád. Kluk, který o ni vždycky moc stál, ale k němuž ona kromě toho kamarádství nic víc necítila. A tak zůstával v jejím životě stát stranou se skrytou nadějí, že na něj možná někdy v budoucnu přece jen změní názor a on se dočká.“ Jeho maminka pracovala jako zdravotní sestra v porodnici.

***

„S Lukáškem zůstanu doma já, vezmu si rodičovskou dovolenou.“ Trval je svém Lukáš, když nakonec s asistovanou reprodukcí souhlasil a po čase se jim narodil syn. „Náš syn,“ na tuhle myšlenku si nedokázal zvyknout. Doufal, že když s ním zůstane doma on, vyváží tím fakt, že není jeho skutečným otcem. Snažil se ho mít rád, ale to pravé tatínkovské štěstí se nedostavilo. Radost nad každým maličkým synkovým miminkovským pokrokem si jen namlouval, ale ve skutečnosti ji necítil. Stačilo, aby si vybavil slovo „syn“ a hned ho jako žihadlem bodla myšlenka „ale ne můj.“

S postupujícím časem si uvědomoval, že začíná být na Lukáška alergický a tím víc chtěl, aby tomu tak nebylo, aby ho vnímal jako každý normální táta. Ale čím víc se snažil, tím svou averzi vůči malému prohluboval. Ocitl se v začarovaném kruhu. Hlavou mu táhly ponuré úvahy: „Kdybychom se tehdy rozhodli pro adopci, byli bychom na tom teď s Monikou stejně a všechno by bylo zůstalo v pořádku.“

Monika to na Lukášovi poznala a byla z toho smutná. Chtěla mu nějak pomoct, párkrát se pokusila s ním o tom promluvit, ale on pokaždé svůj problém zapřel a odbyl ji slovy, že je všechno v pohodě. Ještě horší bylo, že i ten maličký to nějak vycítil. Když byl s Lukášem, pořád plakal a vztekal se, ale když se mu začala věnovat Monika, uklidnil se a byl spokojený.

Monika se v hodinách mezi prací a spánkem snažila co nejvíc věnovat svému synkovi. Chtěla si ho jako správná máma užít a byla ráda, jak je v její přítomnosti hodný a šťastný. Navrhla Lukášovi, že si s ním tu rodičovskou vymění, ale jakmile se o tom zmínila, dostalo se jí jen hraného ujišťování, že to není potřeba. Na manžela jí v jejím zápřahu moc času nezbývalo, což Lukášovy pocity ještě zhoršovalo.

***

Časem přišlo nevyhnutelné. Spouštěcí mechanizmus krize byl nenápadný, vypravili se na návštěvu k Moničiným rodičům a potkali se tam Jardou a s jeho maminkou. Lukáš byl tmavý typ chlapa, Jarda světlý blonďák a malý Lukášek mu byl v tomhle trochu podobný.

Návštěvu Lukáš ještě ustál, ale hned po návratu domů to v něm celé najednou bouchlo. Zavířilo se v hlubině jeho mysli, všechna ta nahromaděná přetvářka se vyvalila zdola a ukázala se pravda holá. Postavil se ke kuchyňské lavici a zplna hrdla na Moniku zakřičel: „Bůhví s kým toho zmetka máš, seber se a vypadni s ním z mýho bytu, já ho živit nebudu. Běž si za tím, kdo ti ho udělal, vůbec bych se nedivil, kdybys to měla s Jardou.“ Vztek se smísil s beznadějí z vlastního selhání, Lukáš popadl z police porcelánovou sošku kohouta a vší silou ji mrštil do kouta. Energie se vybila, přišel zlom. Lukáš se zhroutil do křesla, svěsil hlavu mezi dlaně a rozbrečel se.

Monika zůstala jako opařená. Když opadlo zděšení, uvědomila si, že vlastně ani není moc překvapená, podvědomě něco takového čekala. „Co teď?“ Zklidnila se. Chvilku počkala, pak se k němu odvážila přiblížit a lehce se dotkla jeho ruky. Podruhé už nevystartoval, jen se odtáhl a smutně na ni pohlédl uslzenýma očima: „Promiň... Tohle se nemělo stát a nedá se to odpustit, viď?“ Jeho slova byla spíš konstatováním než otázkou.

„Odejdu,“ řekla tiše, „ale zatím jen na pár dní. Pořád tě miluji, ale jestli chceme mít šanci zůstat spolu, musíš se změnit. Dokázal bys nás brát jako ženu s dítětem a nesnažit se vžít do role, že je tvoje? Podobně, jako to dělají muži, kteří nějaké dítě vyžení? Zkusil by ses vrátit do práce, mě nechat doma s Lukáškem a postupně si k němu znovu hledat cestu, tentokrát tu správnou?“

Na chvilku zmlkla. Všimla si, že jí visí očima na rtech. Pokračovala věcným vlídným hlasem: „Lukáši, já vím, nebylo by to lehké ani pro jednoho z nás. Ale jedním si buď jistý, Lukáškův biologický otec je skutečně neznámý.“ Sotva znatelně přikývl. Pokračovala dál: „Teď odejdu k rodičům, s touhle možností se musíš poprat sám. Když se rozhodneš, zavolej, budu čekat.“ Pohladila ho, tentokrát se neodtáhl. Sbalila pár nejnutnějších věcí, sebrala dítě a tiše odešla.

***

Uběhly tři dny, během nichž probíral svůj život odshora dolů stále dokola. Nejdřív nadával sám sobě, jak oběma ublížil. Pak začal hledat jiskřičky plamínků v hromadě popela svého dosavadního života s otázkou, zda by jim dokázal vše vynahradit a sám přitom mohl být šťastný. Nakonec dospěl k rozhodnutí.

Třetího dne k večeru zazvonil Monice telefon, na displeji svítilo jeho jméno. Hovor přijala s bušícím srdcem. Uslyšela sova svého manžela: „Tak kde jste, rodino moje? Čekám tu na vás doma.“