Příměstský autobus, rozvážející cestující z odpolední Prahy do přilehlých vesnic, byl toho prázdninového dne jen zpola zaplněný. Mezi cestujícími byla i lehce tělesně postižená maminka s asi čtyřletým dítkem. Cesta ubíhala plynule a v poklidu, dokud ji řidiči, houfně sjíždějící ze zablokované souběžné hradecké dálnice nezměnili v popojíždění ve stylu „přískoky vpřed.“
Kousek před první vískou se maminka zvedla ze sedačky, vzala své dítě za ruku a vpředu si něco domlouvala s řidičem. Nebyl jsem dost blízko na to, abych slyšel jejich rozhovor, ale na zastávce bylo rázem vše jasné. Ačkoli venku nikdo nečekal, řidič otevřel přední dveře, které jsou na těchto linkách obvykle určené pouze pro nastupování. Maminka s dítětem zamířila k nejbližšímu stromu na náměstí, aby mohlo vykonat kýženou malou potřebu.
Možná to znáte, rychle se vyčůrat, když na vás někdo pospíchá, ještě k tomu uprostřed náměstí, nemusí být zrovna snadné, a tak to i malému dítku nějakou tu chvilku trvalo. Lidé už dávno stačili vystoupit, řidič klidně mohl zavřít dveře a jet dál. Nikdo by mu nic nevyčítal, zvlášť když jsme měli kvůli ucpané silnici zpoždění. Jenže on neodjel, počkal, až ti dva znovu nastoupí a teprve poté pokračoval.
Já vím, není to nic světoborného. I kdyby ujel, nic hrozného by se nestalo, další spoj té dvojici jel za půl hodiny, respektive za hodinu, záleží na tom, kam až jeli. Byla to taková drobnost, která však člověka potěší, zlepší mu náladu na zbytek dne. Řidiče sice znám jen od vidění, ale za mamku s dítkem a za mou dobrou náladu mu patří můj dík. Kdyby se čirou náhodou stalo, že bude tento článek číst někdo, kdo ho zná, tak dodávám, že to byl lehce prošedivělý zhruba čtyřicátník, odjíždějící s linkou 398 včera v 17.08 z pražského Černého Mostu.
