Haló, haló, není tu nějaký kočkomil?

Jmenuji se Mikeš a mí předkové pocházejí až z daleké Británie, ale mě osud zavál daleko od jejich domoviny. Už sedm let šéfuji rodince dvounožců kdesi v horách v samém srdci Evropy.

Ne, že by se o mě ti tři nestarali, ale sami toho mají až nad hlavy. Provozují penzion, kam jim jezdí spousta hostů, musejí jim vařit, uklízet po nich a prát ložní prádlo. Mají s tím spoustu dalších starostí, a tak jim na mě moc času nezbývá. Leda tak nakrmit, občas pohladit, ale to je proklatě málo.

Trochu se nudím, je mi smutno, obcházím tady po těch hostech a hledám, jestli by se mi někdo aspoň chvilku nevěnoval. Jenomže většina z nich má přede mnou respekt, bojí se, že škrábu a koušu.

Jejda, tuhle dvounožku jsem ještě nikdy neviděl, ale můj instinkt mi napovídá, že by mě mohla trochu pobavit. Ukaž, co máš v tom hrnečku?

Ale fuj, kafe nepiju, to teda promiň. Jestli tu pro mě nemáš něco lepšího, tak si radši lehnu do křesílka ke tvému samečkovi.

Neboj se, člověče, blechy nemám. Ale podívej, byl bys tak hodný a zbavil mě těch ospalků v očích?

Jo, dík. A promiň, že jsem na tebe přitom zaprskal. Ne, nebylo to kousnutí, jen jsem ti zoubky maličko naznačil, abys byl jemnější. Ale zvládnuls to, tak mě ještě podrbej za krkem, jak to mám rád. Rrrrrr, Rrrrrr.

A hlavně mě oba obdivujte, jaký jsem krasavec.

Když dovolíte, vy dva, půjdu zkontrolovat váš pokojík, jestli jste mi tu nenadělali moc velký bordel. Nějak mě to všechno zmohlo, tak si tu na chvilku zdřímnu, stejně mi to tady celé patří.

Tak zatím ahoj, když budu mít dobrou náladu, tak vám zítra ráno přinesu k snídani myš. Budete ji chtít živou nebo vám ji mám předem zakousnout?