Minulý týden jsem se po delší době z čiré nerozvážnosti dopustil návštěvy jednoho z řetězců fast foodu a za drahý peníz si tam dal gumovou bulku, miniaturní kuřecí řízečky, přepálené hranolky a colu.
Ta cola byla nějaká divná, chvíli jsem spekuloval proč, a pak mi to došlo. Uvědomil jsem si, že jsem se právě stal svědkem další etapy boje za čistší a pro svět udržitelnější životní prostředí. Rozhodl jsem se tedy, že vás s celou související problematikou seznámím, abyste i vy byli v obraze a věděli, nač se připravit.
Vezmu to pěkně z kraje. Celé to začalo u jednoho typického newyorského teenagera, který se jmenuje Dorian (shoda křestního jména s Wildeovým Dorianem Grayem je čistě náhodná). Newyorský Dorian začal trpět sklony k environmentalismu už v dětství, avšak zůstával v této oblasti pasivním pozorovatelem. Omezil se na pocity radosti a zadostiučinění nad každými novými úspěchy skutečných environmentalistů, o nichž se dozvídal ve skrytu svého pokojíku z internetu. Tedy přesněji řečeno nad každým novým omezením, zákazem nebo příkazem, které se ekologům podařilo prosadit do zákonů civilizovaných zemí.
Nicméně když bylo Dorianovi šestnáct let, začal se zajímat i o jiné věci. Uvědomil si, že New York je plný mladých dívek z masa a krve a že by nebylo od věci, kdyby se s některou z nich seznámil. Zpočátku tak činil čistě virtuálně, tedy opět ve skrytu svého pokojíku přes internet, ale časem pocítil potřebu skutečného sblížení. Chtěl-li bych to vyjádřit bez obalu, Dorian se rozhodl, že než aby si se svým mužským orgánem hrál sám během virtuálních schůzek a po nich, raději ho konečně použije doopravdy. Nebylo pro něj problémem nalézt dívku, která byla ve své touze po ztrátě panenství k jeho návrhu svolná a Dorian si s ní domluvil schůzku v jednom nedalekém fast foodu. Prostředí rychlých občerstvení zvolil proto, že to byla prakticky jediná místa, která navštěvoval, a tudíž věděl, že se tam nebude cítit nejistě.
Schůzka ve fast foodu se vyvíjela nadějně, oba teenageři si dali své oblíbené mega big menu, jen Dorian byl trochu nervózní, a tak vypil o dost více coly, než bylo jeho zvykem. Sice ho poté poněkud obtěžovalo říhání, ale dělal to nenápadně, aby tím svou dívku neobtěžoval. Po jídle ji pozval do svého pokojíku, neb dobře věděl, že se v té době nebude muset bát náhodného vpádu svých rodičů, kteří budou následující dvě hodiny pevně přikováni u své oblíbené mýdlové opery, běžící v televizi.
Ve chvíli, kdy už byli oba mladí nachystáni ke ztrátě panictví a panenství, a vášnivě se líbali na Dorianově gauči, mladík zcela nečekaně a naprosto nezadržitelně prudce říhnul. Jeho dívka vykřikla zděšením, odskočila od něj a prchla domů. Později večer se mu přes sociální síť omluvila, že je na říhání alergická, protože má z dětství zakořeněné vzpomínky, jak jí její nebožka matka alkoholička každý večer před spaním říhala do obličeje své výpary po konzumaci obrovského množství šumivého vína. Napsala Dorianovi, že jí to sice moc mrzí, ale že si ve chvíli jeho vypuštění oxidu uhličitého ústy vytvořila mezi ním a svou nebožkou matkou psychický můstek a že se tedy s ním už nemůže nikdy vidět.
„Za všechno může oxid uhličitý!“ Vykřikoval Dorian do tmy svého pokojíku tak hlasitě, až odlákal své rodiče od mýdlové opery. „Stanu se skutečným ekologem a vymýtím tento proradný plyn ze všech nápojů na celém světě!“ Sdělil jejich překvapeným obličejům ve dveřích. Rodiče neznajíce souvislostí usoudili, že se zřejmě jejich synovi zdál nějaký špatný sen a vrátili se ke své mýdlové opeře, nicméně Dorian byl rozhodnutý. Té noci nešel spát, prošmejdil celý internet, zjistil, kolik oxidu uhličitého se na světě za rok použije do sycených nápojů, spočítal, jak hlubokou to udělá uhlíkovou stopu, sepsal to dohromady a rozeslal na spoustu důležitých míst.
Z případu švédské Gréty všichni dobře víme, co dokáže v dnešním korektním environmentalistickém světě napáchat jeden příliš aktivní mladý člověk, a tak si asi dovedeme představit, jaký rozruch Dorianův dopis způsobil. Rozpoutal nezvratný proces, který se teprve zvolna rozbíhá a ve kterém zatím velké nadnárodní řetězce fast foodů přestávají sytit oxidem uhličitým své nápoje (proto mi ta cola připadala taková divná). Firmy, zabývající se výrobou soda streemů, prudce navyšují investice do reklam na své zboží, protože jsou si dobře vědomy, že zanedlouho budou jejich produkty neprodejné. Na konci celého Dorianem odstartovaného procesu bude platit plošný zákaz výroby, prodeje a pochopitelně též konzumace nápojů s bublinkami oxidu uhličitého. Pamatujete si na klasické retro sifonové láhve a na nezapomenutelné bublání při přípravě sodovky? Pokud je náhodou máte doma, tak si jich ještě rychle užijte, protože dojde i na ně a bombičky na jejich plnění nenávratně zmizí z trhu.
Nicméně zpět k Dorianovi. Je nadšený ze svého úspěchu v boji za životní prostředí a chystá se k dalšímu kroku. Vzpomněl si na tu dívku, která mu utekla ve chvíli, když jí vytanulo na mysli říhání její opile matky. Dal si pět a pět dohromady, uvědomil si, že alkohol vzniká kvašením, jehož dalším produktem je oxid uhličitý, tedy plyn, proti kterému tak vehementně bojuje ve jménu záchrany naší planety. V tuto chvíli sedí ve svém pokojíku, opět šmejdí po celém internetu a sbírá fakta, aby spočítal uhlíkovou stopu, vznikající při výrobě alkoholu. Je jasné, že jeho další dopis adresovaný na spoustu důležitých míst na sebe nenechá dlouho čekat.
PS: Pozornému čtenáři dozajista nemohlo uniknout, že se celý tenhle článek krom prvního odstavce nezakládá na pravdě a je pouhým výplodem mé fast foodovým jídlem zmatené mysli. Nicméně neradujme se předčasně a mějme na paměti, že v dnešním environmentalismem ovládaném světě je možné snad úplně všechno.
