Co pamatuju, tak dvounožec záchranář, u kterýho bydlíme s jezevčíkem Ferdou, bejval vždycky pěkně tvrdej chlap, kterej si dokázal poradit s každým problémem. Ale co jeho samička začala bejt březí, tak se úplně změnil.
Možná si ještě vzpomínáte, jak jsem vám povídal, že ta ženská dala svý těhotenství záchranářovi k vánocům pod stromeček. Teda abyste tomu rozuměli, ona o tom už pár dní věděla, mně a Ferdovi se s tím svěřila, ale pro záchranáře to měla jako překvapení, který mu prozradila na Štědrej večer. Jemu se v ten moment rozsvítily oči štěstím, prohlásil, že to je nejkrásnější dárek, kterej kdy dostal, vzal ji do náručí a nosil okolo stromečku. My s Ferdou jen nevěřícně zírali, protože když je kočka nebo fena březí, tak se o tom leckdy ani nedozvíme, natož abysme okolo toho dělali takový divadlo. Ale budiž, každej jsme holt jinej a my to těm naším dvounožcům přejeme.
Dřív to u nás vždycky fungovalo tak, že když se záchranář vrátil ze služby, tak nás s Ferdou jen pozdravil, nandal nám jídlo do misek a pak se celej utahanej zavřel ve svým pokoji, aby se vyspal. Maximálně tak ještě před tím spaním vzal Ferdu na krátkou procházku, aby se ten pes vyvenčil, když už holt neumí chodit na záchod do bedýnky jako já. Pořádnou zábavu jsme si s ním užili až po tom, co se probudil, to si s náma hrál, honil se a vůbec vyváděl, jako kdyby byl nějakej malej kluk. My s toho mívali srandu, ale bavilo nás to, a i kdyby nebavilo, nechtěli bysme mu kazit radost.
A teďka? Což o to, zábavy, jídla a mazlení máme dost od Vlasty, je to bezvadná ženská, ale záchranář se dočista změnil, jakoby úplně vyměknul. Když přijde ze šichty, tak nás jen pozdraví, krátce podrbe a pohladí, a hned potom je samý: „Vlastičko sem, Vlastičko tam, Vlastičko, jdi si sednout, ať si odpočineš, běž se natáhnout, ať se neunavíš, já všechno udělám.“ Přitom má po službě, klížej se mu oči a padá únavou. My se na to s Ferdou nemohli koukat, a když už to přišlo hloupý i Vlastě, tak mu řekla: „Ale miláčku, nech to na mně, já přece nejsem nemocná, jsem jenom normálně těhotná,“ poslala ho spát a pokračovala v tom, co měla zrovna rozdělaný, třeba ve vaření. On to vždycky pár dní vydrží, ale pak začne znovu a ona ho musí zase krotit.
Jenomže ani ta Vlasta to taky nemá tak úplně jednoduchý a občas se jí udělá špatně. Já nevím, jestli se to stává i březím kočkám nebo fenám, ale u lidských samiček je to prej celkem normální. Vlasta to před záchranářem tají, aby mu nepřidělávala starosti, ale my čtyřnohý to bezpečně poznáme a snažíme se jí pomoct.
Klasická scénka, záchranář je ve službě, Vlasta něco dělá, třeba žehlí, najednou zbledne, špitne jen: „ach, kluci, mně je blbě“ a lehne si na gauč. Ferda si stoupne do dveří, hlídá, aby nikdo nepřišel a nerušil, a já si vyskočím k Vlastě. Instinkt mi říká, že na břicho bych neměl, když je těhotná, tak do ní drcnu hlavou, ona se překulí na bok a já se jí k tomu břichu ze strany přitisknu. Ležím, ani se nehnu, drápkovou masáž jí pro jistotu nedělám, hřeju svým zrzavým kožichem, lížu jí tlapku, teda ruku, promiňte, a hlavně hlasitě předu. Tím ji léčím, to my kočky umíme, a dycky poznám, když jí začne bejt líp. Napřed podvědomě změní rytmus dechu, pak otevře oči, pohladí mě a usměje se. Nakonec se chystá vstát, řekne: „Zrzku, dík, už je to dobrý,“ vyskočí, jde pokračovat v tom žehlení, já jí zvesela zamávám svou půlkou ocasu a vyběhnu ven na myšilov.
Takhle to funguje, když je záchranář pryč, ale pokud je zrovna doma, tak se to Vlasta před ním snaží nedat najevo, aby ho nevystrašila. Nic neříká, jenom si na chvilku sedne na židli, jakože odpočívá. Já pochopitelně vím, která bije, tak si jí vyskočím na klín, zase jí hřeju to břicho a předu. Akorát Ferda má trochu jinej úkol, nehlídá u dveří, ale snaží se odlákat záchranářovu pozornost. Třeba tak, že dělá, jakoby se mu strašně chtělo na záchod a nutně potřebuje vyvenčit na procházku. Nebo naoko zazlobí, zrovna včera vytahal záchranářovi pár kousků nářadí z bedýnky a rozházel je v kuchyni po zemi. Záchranář sice zamrčel cosi o nevychovanejch jezevčíkách, ale každopádně to spolehlivě zafungovalo, což bylo nejdůležitější.
Tak to vidíte, jak jsem dopadnul. Já, zrzavej drsňák, kterej v dávných časech v boji s dobrmanem přišel o půlku ocasu a kterej by měl správně po nocích chytat krysy, se teď starám o těhotnou dvounohou samičku jako nějaká chůva pro dospělý. Ale nestěžuju si, už nejsem nejmladší, trocha klidu mi neuškodí, a pokud by náhodou tu naší Vlastu chtěla nějaká krysa obtěžovat, tak jsem si jistej, že si s ní poradím levou zadní.
A ještě něco vám na závěr prozradím, ale nechte si to pro sebe, aby měli naši dvounožci překvapení, až se to dozví normální cestou od svejch doktorů. My kočky máme daleko lepší sluch než lidi, a když jsem včera zahřejval Vlastino břicho, zaslechnul jsem, jak se odtamtud ozejvá takový tichoučký sotva znatelný dvojitý rychlý ťukání. Podle mýho zvířecího instinktu to nemohlo bejt nic jinýho než srdíčka dvou malejch miminek, který jsou tam uvnitř vedle sebe.
PS: A tady je předchozí článek o Zrzkovi: Zrzkovy Vánoce
