Pokud jste běžně v jednom kole, ať už pracovním, rodinném, společenském nebo jakémkoli jiném, není od věci občas se zastavit, zůstat sám se sebou a vypřáhnout. Zkoušeli jste to? Jestli ne, tak vám to vřele doporučuju.
Minulý víkend odjela má drahá choť prezentovat své nádherné fotografické výtvory na Kladenské dvorky, kočky se po vyžádání proviantu odebraly trávit den spánkem v trávě a já najednou zůstal sám. Tak znáte to, napřed nastaly takové ty klasické domácí povinnosti, jako je například zajištění zásobování na následující týden, nějaké to markýrování dalších činností, aby to nevypadalo, že jsem se tady flákal a tak dál. Ale potom?
Pak jsem si řekl: „Kamaráde, máš volno, do práce nemusíš, kočky na tebe kašlou, nikdo tě nehlídá, ani po tobě nic nechce, tak taky udělej něco pro sebe.“ Inu, sebral jsem foťák, dojel pár kilometrů do Lázní Toušeň, přeřadil chod svého organizmu na nižší rychlost a vydal se volným krokem, víte kam? Ale kdepak, tam ne... Do místa na které se rád vracím a kde si pokaždé parádně provětrám myšlenky, k soutoku Jizery s Labem. Tak jestli máte chuť, pojďte na chvilku se mnou.
Napřed je potřeba přejít lávku přes Labe pro cyklisty a pro pěší. Bacha, vítr s ní dokáže maličko zahoupat a přitom vám jako bonus elegantně srazit kšiltovku dolů do vody.
Ale zase na druhou stranu, když máte kliku, můžete ulovit člun, který pod vámi zrovna proplouvá.
Ujel? Nevadí, z druhého břehu si cvaknete jiný.
Nasáváte čerstvý jarní voňavý vzduch, posloucháte libý řev opeřenců, necháte si laskat tváře slunkem, a než se vzpamatujete, jste na konci světa. Totiž ne světa, jen u samotného soutoku řek, kde dál už to suchou nohou fakt nejde.
Vidíte vedle osamělého stromu na zemi ten suchý kmen?
Tak na něj jsem si sednul, zíral do drobných vlnek mísící se vody a v tu ránu jsem se zasnil. Začaly mě tak nějak samy od sebe napadat myšlenky. A otázky.
- Ty dvě řeky - co bůh spojil, člověk nerozdvojí... Do háje, proč si dneska spousta lidí tak málo váží vztahu a nedokáže pro něj obětovat trochu svého pohodlí?
- Každá, i ta nejstrašlivější voda jednou steče dolů... Proboha, jak může nějaký pomýlený diktátor kvůli svým úchylným mocenským ambicím zničit přehradu, pod kterou žijí obyčejní lidé, kteří za nic nemohou?
- Jsme jako vlnky, napohled možná občas podobní, ale ve skutečnosti tak různí, co člověk, to originál. Někdo má hluboko do kapsy a přitom dokáže být šťastný. Jinému ke štěstí nestačí ani hora zlaťáků a chce pořád víc a víc... Kde se berou lidské povahy? A co je utváří?
Pak jsem si vzpomněl na jednu starší fotku, pořízenou v zimě u nedalekého jezera. Nazval jsem ji „Tři slunce“ a pokusil se v ní hledat odpověď na poslední otázku.
Prvním zdrojem naší povahy je genetická výbava, vlastnosti, které máme vrozené. Druhým jsou naše prožitky, které nás stále dotvářejí od výchovy přes vzpomínky až po nejčerstvější zkušenosti. A třetí? Tou je cosi, co máme ve své nesmrtelné duši a přinesli jsme si to sem do tohoto pozemského života.
Duše, snad možná čistá a vlídná, oděná do lidského těla a zmítaná živočišnými pudy a zákony tohoto světa, velícími: „Ulov a sežer nebo budeš sám uloven a sežrán!“ To platí pro všechno živé, též pro nás, neb nejsme ničím víc než součástí přírody. Rádi odsuzujeme druhé za jejich činy, avšak přitom jsme jako vlnky v obou řekách. různí a zároveň stejní. Tak buďme shovívaví. K sobě i k ostatním. Alespoň k těm, kteří úmyslně nečiní bezbřehé zlo svým bližním.
No nic, trochu jsem se zasnil, tak mi odpusťte, jestli jsem vás otrávil.
Teď už je pomalu čas vrátit se do reality a vydat na cestu zpátky. Vida, támhle je občerstvovna, vzdálené věžní hodiny zrovna odbíjejí poledne, tak si můžete dát něco k zakousnutí a zapití. Ale já řídil, tak jsem si radši počkal, až přijedu domů.
Ještě poslední pohled na soutok z jiné strany. Je dobré snažit se dívat na věci z různých úhlů a nestát si jen a jen za svou pravdou.
Doma jsem poněkud zhřešil ne tak úplně moderně zdravou, ale zato strašně dobrou stravou.
Ovšem samozřejmě pod přísným dozorem Velkého bratra.
