Původně měl ten baculatý hrnek krásný barevný obrázek se stařičkou bugatkou, řízenou chlapíkem v kožené přilbě. Měl jsem ho od dětství, kdysi mi ho darovala babička a já ho pořád miloval, přestože už byl odřený a chybělo mu ouško.
Už kdysi dávno jsem si ho odnesl do práce a vařil si do něj kávu. Nesčetněkrát jsem si ho hned po ránu postavil na stůl, vnímal tu vůni, těšil se, až kafe trochu vystydne, abych se mohl napít, když v tom mi zazvonil telefon: "Jakube, prosím tě, nemohl bys ke mně přijít? Já ty faktury musím mít do oběda hotové a nejde mi počítač."
Vylezl jsem tedy z našeho kutlochu a odebral se tam, kde mě potřebovali. Snažil jsem se být trpělivý, nerozčilovat se a neponižovat obyčejné uživatele, ani když jsem třeba nakonec zjistil, že se jedná jen o povytažený konektor u obrazovky. V té době byly notebooky teprve v plenkách a já se dvěma kolegy kraloval v kanceláři plné polorozebraných počítačů, směsic nejrůznějších kabelů a dalších technických zařízení. Někdy jsem se od uživatele vrátil za pár minut, jindy si oprava vyžádala delší čas a já se ke svému bucláčku vrátil, až když bylo kafe úplně studené. Ale nevadilo mi to, byl jsem zvyklý, tenhle nápoj byl pro mě drogou a já dokázal vypít klidně pět hrnků za den.
Práce mi byla koníčkem i doma, ještě ve svých třiceti létech jsem bydlel u svých rodičů. Nejraději jsem trávil čas ponořený v útrobách nějakého porouchaného stroje, vyzbrojen různými šroubováky, měřáky a bůhvíčím vším dalším. "Jakube, proboha, nech už toho a pojď večeřet, přece ti to nebudu sušit v troubě," říkávala mi začasto moje maminka, když jsem se potýkal s nějakou závadou třeba na sousedovic pračce.
"Prosím Vás, nezlobte se, omylem jsem vám rozbila hrnek. Moc se omlouvám, zítra Vám donesu nový. Uklízečka" Tenhle stručný vzkaz jsem našel jednoho dne ráno po příchodu do práce. Úplně mi zatrnulo, porcelánový malovaný průvodce mým životem byl nenávratně pryč. Párkrát jsem tu paní zahlédl, když jsem se večer zdržel u nějakého obzvlášť trucujícího počítače a moji kolegové byli už dávno pryč. Nenápadná tak pětatřicetiletá ženuška se tiše protáhla kanceláří, vysypala odpadkový koš, otřela těch málo volných míst, která nebyla pokryta žádnými součástkami, a zase zmizela.
Teď jsem si narychlo půjčil nějaký obyčejný hrnek od šéfovy sekretářky, abych netrpěl kofeinovým absťákem a pustil se do práce. Ten den dorazila do firmy nějaká nová technika, a tak bylo práce až nad hlavu. Když jsem se konečně mohl vrátit ke svému rozdělanému trucujícímu kousku, byl už podvečer a já zůstal v kanceláři sám.
Ťuk, ťuk, "dobrý den." Majka se objevila ve dveřích a s provinilým výrazem mi podávala nový hrnek. Krásný, veliký a běloučký, ale bucláček to nebyl. Bylo mi toho starého odřeného krasavce stále líto, a tak jsem to chtěl rychle odbýt nějakým zabručením, ale pak si povšiml jejích očí. Velké kulaté a hluboké. Jakoby mi něco říkaly.
Po chvilce váhání přijala Majka nabízenou židli a šálek kávy. Rozhovořila se o svém synkovi Jiřím, o rozpadlém manželství a o tom, jak se za pomoci dvou zaměstnání probíjí životem. Krom jejích úst se tiše rozhovořily i její oči a já najednou porozuměl jejich větám. "Potřebovaly bychom někoho, kdo by v nás zažehl jiskřičky štěstí."
Nevím, zda za to mohla náhoda či osud. Zhruba za týden jsem uviděl Majku podruhé, přišla dřív, nebyla si jistá, zda by mě zastihla ve svůj obvyklý čas. Tiše pozdravila, zůstala stát ve dveřích a pravila: "Víte, já doma pracuju na nějakých překladech, počítač mám půjčený od kamarádky a vypověděl mi službu. Je mi moc trapné, že vás obtěžuju, ale nevím si s tím rady. Ta mašinka není moje a já ji musím zítra vrátit. Myslíte, že bych vás mohla poprosit, abyste se na to podíval?"
Zamyslel jsem se. Měl jsem sice koupený lístek do kina, ale tohle mi připadlo důležitější, ta žena mou pomoc opravdu potřebovala. Sbalil jsem si věci, posbíral vše, co jsem považoval za potřebné, a vyrazili jsme.
Maličký, zřejmě pronajatý byt o dvou místnostech v přízemí. Kuchyňka s Majčiným pracovním koutkem, v němž na stole spočíval trucující stroj její kamarádky a pootevřené dveře do pokoje. Tam jsem zahlédl Jirku, jak se lopotí nad školními úkoly a kolem sebe má na zemi rozestavěnou stavebnici. Něco mi to připomnělo, vlastně mě samotného. Akorát, že já trávívám čas obklopen nejrůznějšími součástky, kdežto u něj šlo o barevné kostky. Jiří vyskočil, přivítal se se svou maminkou, mě krátce pozdravil a zase zmizel za svými věcmi.
Oprava počítače mi zabrala asi deset minut, vadnou součástku jsem vyměnil za novou a Majčin dotaz, kolik je mi dlužná, odmávnul. Byla to maličkost za pár korun, a když ji napíšu do firemních nákladů, nikdo si toho ani nevšimne.
"Moc děkuju, tak vám uvařím aspoň kafe, můžu?" Ozvala se Majka. Kafe, no jasně, vždyť to je moje droga, nemohl jsem odmítnout. Zvlášť, když ta ženuška odkudsi vyčarovala stařičký otlučený hrnek po rodičích, tolik podobný mému rozbitému bucláčkovi. Poznala na mně, jak se mi ten obyčejný kousek nádobí líbí a se směsicí ostychu a snahy nějak se revanšovat mi ho vnutila.
***
Ne, nebyla to láska na první pohled, mezi mnou a Majkou šlo o postupné opatrné sbližování. Sbližování muže, který až dosud trávil svůj čas zahrabaný v práci se stroji, jež mu byla prakticky jediným koníčkem. A ženy, která kdysi prožila hluboké citové zklamání a podvědomě se obávala otevřít své srdce a náruč, aby nezopakovala stejnou chybu.
Mnoho kávy jsme spolu s Majkou vypili a spoustu hodin strávili v rozhovorech, v nichž jsme si byli postupně blíž a blíž, než já pochopil, že upřímný vztah dvou lidí je mnohem víc než cokoli ostatní. A než Majka uvěřila, že ne každý cit, do kterého vkládá celou svou bytost, musí skončit zklamáním.
Roky se překulily, je večer, před chvilkou jsme dali malou Alenku spát do dětské postýlky, teď spolu s Majkou sedíme v obýváku nad šálky kávy. Ona se usmívá a tiše mě pozoruje, jak se zaujetím srkám tu tmavou lahodnou tekutinu z bucláčku číslo dvě. Oba vzpomínáme na své začátky, kdy mi ho tam v tom maličkém přízemním bytě vnutila jako symbolický honorář za opravu kamarádčina počítače. Mlčíme, a přitom spolu hovoříme očima, které vědí.
"Páni rodičové, pojďte se kouknout, asi jsem fakt dobrej!" Vyruší nás Jiří svým přeskakujícím puberťáckým hlasem. Hodně se za těch několik let změnil. Vyrostl jako z vody, spoustu se toho naučil, zrovna teď vystrčil střapatou hlavu ze svého pokojíku a chce se nám pochlubit, jaký se mu podařilo navrhnout krásný dům. Vstáváme ze sedačky, bereme se za ruce, jdeme za Jirkou a já si všímám, jak Majčiny kulaté oči září štěstím.
