Asi jsem se fakt zbláznil

„A hlavně se vyfoťte s kočičkou a tvrďte o sobě, jaký jste milovník zvířat ...“ Mi napsal jeden diskutér pod článek, ve kterém si dělám legraci z veganů a tvrdím, že jíst maso a živočišné bílkoviny je člověku potřebné.  

Ano, ten člověk se mi právem diví. Na jedné straně mám rád zvířata a na druhé straně je jím. Nejspíš to znamená, že jsem blázen.

Když si s nějakou takovou otázkou nevím rady, snažím se „zeptat přírody.“ Tedy zkusit se podívat, co je přirozené. A protože nejbližší kus přírody, který mám zrovna po ruce, je náš šestikilový divoch Santík, tak se tedy ptám jeho:

„Hele, Sanťas, dokázaly byste vy kočky sežrat někoho, koho máte rády?“

Kocour se na mě kouknul, vlezl mi na břicho, začal mě svými veletlapiznami našlapávat a rozpředl se:

„Rrrr, rrrr, to víš, že tě mám rrrád, dvounožče. Mám tě rrrád, protože se o mě a o ségru starrráš, krmíš nás vybranými lahůdkami, pouštíš nás ven, abychom mohli lovit myši. Poskytuješ nám teplo domova a klid, u tebe se nemusíme bát hladu a nepřátel. Mám tě rrrád taky prrroto, že se mnou a s Rózkou hrrraješ bojové hrrry na lovenou a že kdykoli se nám zachce, hladíš nás, chováš a nosíš v nárrručí.“

Najednou Sanťas přestal příst, sklopil uši dozadu, zamával ocasem a zamňoukal: „Ale jedno ti řeknu, dvounožče, kdybys byl velký jako myš, neváhal bych ani vteřinu a dal bych si tě ke svačině.“ Načež se otočil, prudce odrazil z mého břicha, skočil a na stvrzení svých slov mi ulovil palec u nohy. Jauvajs.

Jo, kocour má pravdu, tak nějak to bude. Život v přírodě je postavený na potravinových řetězcích, jeden loví a požírá druhého, aby se nasytil a přežil. Tedy přežil do té doby,  než ho sežere někdo silnější. Zvířata to mají jednoduché, žijí podle tohoto schématu a nemusejí řešit, jestli snědí někoho, koho mají ráda.

Člověk do toho se svou inteligencí vnesl zmatek a vytvořil paradox. Ostatní lidi sice dnes už neloví a nejí doslova, ale „požírá“ je pořád. Nepokrytě a ve velkém ve válkách o moc, o území a o sféry vlivu. Poněkud skrytěji v každodenním životě v soutěži o lepší pozici v zaměstnání, o větší dům, luxusnější auto, krásnějšího či schopnějšího partnera. A přitom má ty lidičky kolem sebe rád nebo se tak aspoň tváří.

A zvířata? Ano, mám rád zvířata a přesto jím maso. Nikdy bych nesnědl své kočky, sousedovic psa, dokonce ani toho jejich minikrálíčka, kterého si hýčkají v obýváku. Ale když mě někdo pozve na králíka ze své králíkárny, neodmítnu a rád si na něm pochutnám.

No, řekněte sami, nejsem blázen? Asi ano. Podobně jako náš dávný soused z mého dětství, který dával jména svým prasatům. A potom každou zabíjačku probrečel.

No nic, nechám toho filozofování, je čas krmení. Nastává chvíle největší kočičí lásky, Sanťas s Rózkou se mi začnou zamilovaně šmajchlovat o nohy, než jim nandám do misek. Pak se nají a nejspíš si půjdou po svých, jako bych tu ani nebyl. Jsou to prostě miláčkové, na které nedám nikdy dopustit.

Jestli jste v tomhle čirou náhodou stejní blázni jako já, bude mi potěšením.

Všechno má svůj začátek...

...a taky konec.

A nad vším někdo bdí.