Všichni jsou najednou euroskeptici

Je až neuvěřitelné, jak rychle většina etablovaných politiků a politických stran mění své programové priority podle toho, kolik jim to přinese politických bodů u voličů. Zřejmě již většina české společnosti je dnes kritická či dokonce silně skeptická k unijní politice a tak je velmi moderní se na této vlně lacině a pokrytecky svézt. To, že po volbách jednají zvolení politici často jinak nebo zcela v rozporu s proklamacemi a sliby z kampaně, běžný volič už vlastně jen rezignovaně akceptuje.

Má pro nás EU smysl?

Ptám se tedy, kde byli všichni ti „bruselobijci“ v momentech, kdy se rozhodovalo o zásadních otázkách naší suverenity či ekonomických a jiných svobod? Drželi ústa, krok a v mnohých případech pobírali příjemné statisícové europoslanecké platy. Byli loajální či dokonce nadmíru servilní.

A tak nyní od ODS slýcháme obhajobu českých zájmů a české koruny, ač v minulosti její zástupci zvedali ruce pro jeden euronesmysl za druhým jak na běžícím pásu, opakovaně volili maoistu resp. postkomunistu Barrosa do čela rozhodujícího orgánu EU (Komise) či podepisovali Lisabonskou smlouvu. Také lidovci nám nyní z billboardů sdělují, jak hájí národní zájmy a dokonce i sociální demokraté o sobě pokrytecky prohlašují, že nejsou žádní eurohujeři.

Z řady snad vystupuje podnikatelský projekt Ano, který se k euroservilitě, maskované za dotační pragmatičnost, více méně hlásí či další projekt Úsvit, který bobošíkovským způsobem a bez hlubšího ideového zakotvení drnká na nacionalistickou populistickou strunu, opět ve snaze lacině obloudit voliče klouzající po povrchu předvolebních hesel.  

Osobně mám v tomto smyslu naprosto čisté svědomí, stejně tak jako všichni mí kolegové. Mé názory jsou od okamžiku prvního zájmu o politiku konstantní a konzistentní, podobně jako můj odpor k eurounijní byrokracii, dirigismu a likvidační socialistické ekonomické doktríně. Koneckonců, již v roce 2004 jsem (tehdy více méně intuitivně) hlasoval proti vstupu České republiky do Evropské unie. To vše bez špetky nezdravého nacionalismu, avšak s plnou dávkou odporu proti omezování osobní a ekonomické svobody, diktování životního stylu občanům, pozvolné likvidaci soukromí a proti státem řízenému dirigismu unijní přebujelé byrokracie. To je můj základ odporu k současné podobě evropské integrace - autentický, trvalý a opravdový.

Možná trochu naivně doufám, že pouze takto myšlenkově situované a konzistentní kandidáty budou voliči v nastávajících volbách do Evropského parlamentu volit, nikoliv laciné náhražky populisticky využívající současnou euroskeptickou vlnu. Velmi si přeji, aby v budoucím Evropském parlamentu byl zdravý odpor k pozvolné destrukci naší ekonomické existence, svobod a všemožným euronesmyslům mnohem více slyšet.