Proč se socialistům nehodí přiznat, že nacismus je levicový: reakce

V návaznosti na můj poslední text, který popisoval styčné plochy hitlerovského a současného socialismu, jsem obdržel velmi zajímavou reakci, o kterou bych se s Vámi chtěl dodatečně podělit.

Původní text lze nalézt zde:

http://janpolanecky.blog.idnes.cz/c/234816/Proc-se-socialistum-nehodi-priznat-ze-nacismus-je-levicovy.html

Čtenář, který si nepřál být jmenován, velmi příznačně popisuje svůj osobní názor a poznatky. Jsou o to víc cenné, neboť na rozdíl od většiny z nás je evidentně měl možnost zažít takříkajíc na vlastní kůži. Nabízím Vám výsek ze zaslaného dopisu:

„…potěšilo mne, že se konečně ozval někdo, kdo poznal to, co sleduji již od prvního zestátňování u nás v roce 1940, tj. že nacisté byli socialisty a nikoliv fašisty.

Kromě Vámi uvedených případů, kdy se nacisté hlásili k socialismu, uvedu ještě dva, a to řeč z podzimu 1944, kdy Hitler sliboval, že po vítězném skončení války ten socialismus dobudují, a dále heslo našeho kolaborantského svazu mládeže - Kuratoria pro výchovu mládeže, "socialismem proti bolševismu". Právě v tomto hesle je stručně obsaženo, jak oba druhy socialismu, hnědý a rudý, o sobě navzájem hlásaly, že jen ten náš socialismus je správný a ten druhý ne. Což se ovšem děje dodnes.

Máte pravdu, nestraníci byli označováni jako Volksgenosse, zatímco straníci jako Parteigenosse. Bylo to však jen oficiální označení, zatímco běžně si říkali jen Genosse. Takže označení Genosse Heydrich bylo stejně běžné jako Genosse Ulbricht.

Hitler nebyl žádný fašista, ale zapřisáhlý antifašista. Po anšlusu Rakouska proto okamžitě poslal do koncentráku Schuschniggovu fašistickou vládu a po zřízení Protektorátu u nás zase přední fašisty v čele s Rysem-Rozsévačem.

Ten byl jako antisocialista celou válku v lágru a po skončení války byl ze stejného důvodu opět odsouzen. Hitler také nesnášel Benita Mussoliniho, socialistického novináře a funkcionáře a Leninova žáka, který zradil socialismus a vytvořil fašismus. Dokud byl Mussolini u moci, musel ho Hitler respektovat. Jakmile však Mussolini padl a byl internován, poslal Hitler Skorzenyho, aby Mussoliniho osvobodil a pak ho přivedl zpět k socialismu a v ještě obsazené severní Itálii mu zřídil Socialistickou republiku Salo.“

Můj původní článek neměl rozhodně ambice poskytnout jeho čtenářům komplexní rozbor idejí a politiky realizované nacistickým Německem a jeho hybateli. Neměl ani ambice přesvědčovat nepřesvědčené, kteří k těmto i podobným otázkám přistupují s jasnou ideologickou zaslepeností a předpojatostí. Koneckonců, to článek v následných reakcích jednoznačně prokázal, jak je vidět např. na mnohých desinterpretacích o vztahu NSDAP a německého velkokapitálu nebo vztahu nacistické strany a likvidovaných konkurenčních politických subjektů tehdejší levice. Je zjevné, že Hitler likvidoval levicová uskupení nikoliv primárně z důvodu politického přesvědčení, ale z důvodu nebezpečnosti politické konkurence sobě. Podobně jak se to dělo - dříve či později - v bolševických zemích.

Připouštím, že krom desinterpretace a ideologické zaslepenosti může v nepochopení tématu hrát roli i značná neznalost fakt a souvislostí. Rozumně uvažujícím jedincům je zřejmé, že jejich precizní rozbor není možné do textu takovéhoto rozsahu a zaměření vměstnat.

Text měl jednoduchou ambici poukázat na styčné plochy nacionálního a „novodobého“ socialismu, aniž by se explicitně dopouštěl paušalizací. Účelem bylo vyvolat v čtenářích zamyšlení resp. otázky a to na základě několika stručných tezí a citací. Jeho hlavní myšlenkou byla skutečnost, že ony styčné plochy jsou silnější při porovnávání s novodobými socialistickými doktrínami, ať se jedná o přístup k ekonomice či společnosti jako takové, než při porovnání s některými, např. silně konzervativními, pravicovými směry současnosti. Tento fakt současně nevylučuje, že Hitlerův ekonomický a společenský systém byl do určité míry jistým hybridem, který byl v kontextu dvacátého století jistě unikátním a současně nerozporuje, že veškeré politické doktríny v průběhu celého minulého století prošly poměrně zásadním vývojem. Jejich srovnávání na časové ose nemusí být z pochopitelných důvodů korektní, o což se ovšem můj původní text zjevně ani nepokoušel.  

Jan Polanecký