Soudruh Hitler by měl z ekonomiky Evropské unie radost

Srovnávání nacistického Německa s dnešní EU je velké tabu. Jistě to není oprávněné v oblastech politických svobod, lidských práv či dalších. V oblasti hospodářské politiky však nacházíme, bohužel, alarmující podobnosti.

Předně si pojďme opět ujasnit, že desetiletí omílaná nálepka nacismu jako krajně pravicového politického směru, kterou neustále papouškují téměř všechna média, je naprosto vadná. Velmi bych uvítal, kdyby mi byl někdo schopen alespoň jednou jedinkrát vyjasnit, co má být na nacistech (nebo na dnešních neonacistech) pravicového. Apriorní rasová nesnášenlivost totiž není ani levicová, ani pravicová. Je jen hloupá. A zbytek celého politického směru, všechny jeho prvky, prostě nemají s pravicovými principy nic společného.

O něco málo detailněji jsem zhoubnou levicovost nacismu argumentoval ve svém starém článku (odkaz zde). Ostatně, nenávist hitlerovské NSDAP ke komunistickému hnutí nevyplývala z odlišnosti ideologie či odlišnosti politického přístupu a prostředků, nýbrž z těžkého konkurenčního boje na téže straně politického spektra.

Ač je pro mnohé eurounijní zarputilce srovnávání těchto dvou režimů čirým a neslýchaným kacířstvím, je nutné si nalít čistého vína a položit oba systémy v oblasti ekonomiky a hospodářské politiky vedle sebe. Chápu však, že toho mnozí ve své zaslepenosti prostě nejsou schopni. Zde tedy nabízím velmi obecné srovnání styčných ploch obou ekonomických režimů.

Hitlerovské Německo se vyznačovalo korporátním socialismem, ve kterém mnozí výrobci a poskytovatelé služeb jen nebyli zbaveni vlastnických práv. Ti velcí byli státem, resp. stranou, protěžováni. Ovšem pouze v případě, že jejich podniky vykonávaly přesně to, co se od nich "politicky" očekávalo. V podstatě se tak jednalo o centrálně plánovanou ekonomiku, alespoň do značné míry. Dnešní EU, skrze dotační politiku, likvidaci či omezování produkce v konkrétních státech, podporu velkých korporací v neprospěch malých podniků skrze ohromnou byrokratickou zátěž, jednotnou typologii a označování výrobků či vražednou environmentální politiku, dělá v podstatě naprosto totéž.

Hitlerův plán na ohromný státní útvar a velký ekonomický prostor (jednotný trh) se na počátku čtyřicátých let stal skutečností. Jeho vnější hranice, pochopitelně i vlivem politické a válečné situace byly značně neprostupné. Ano, i EU dnes operuje na jednotném trhu, nikoliv však svobodném, tedy nikoliv otevřeném. Obrovské množství zboží mimo Evropský hospodářský prostor podléhá při dovozu značným restrikcím a clům. Podobnost obou jednotných trhů je tedy více než zřejmá.

Dalším, nikoliv nepodstatným, aspektem je zavedení jednotné měny (Říšské marky), která platila za druhé světové války na území nacistického Německa a v jeho okupačních zónách. Současně zavedené Euro, které není schopno reflektovat ani absorbovat ekonomické rozdíly jednotlivých ekonomik členských států, je stejně tak výsostně politickým projektem vládnoucí elity.

Dnešní Evropská unie nemá jediného hegemona, nicméně dominance německé ekonomiky, která do značné míry vykořisťuje své ekonomické „partnery“ (např. Řecko či ČR a další), není vůbec nepodobná tehdejší situaci hospodářského podrobení ekonomik okolních států.

Nacistické Německo diktovalo v rámci své politické a rasové doktríny lidem i to, co mají či nemají spotřebovávat. Dirigování běžné spotřeby podléhalo jasnému politickému nastavení. Dnešní EU v tomto principu postoupila mnohem dále a usměrňuje spotřebu jednotlivců zejména v rámci ideologie environmentalismu, zakazuje volné označování výrobků či zakazuje výrobu konkrétního zboží zcela.

Je udivující, že si dnešní situaci většina lidí vůbec neuvědomuje nebo nechce připustit.  Nedochází jim, že jsme východní socialismus před třiceti lety částečně vyhodili dveřmi a on se nám ze západu vrací oknem. Není to ale stejný socialismus, ostatně ani ten hitlerovský nebyl stejný, nicméně podobnosti jsou opravdu zarážející. Možná marně čekám na okamžik, kdy to lidem začne docházet. Moc bych si přál se ho ještě někdy dožít.