„Pirát z D1“ Trpišovský bez soudu kriminálníkem?

Jméno Aleše Trpišovského, tzv. „piráta z D1“, bylo v posledním období jedno nejfrekventovanějších v českých médiích. Skloňovalo se snad ve všech pádech jako synonymum společnosti odporného a arogantního chování jednotlivce, který opovrhuje běžnými a slušnými lidmi a který sobecky zneužívá svého společenského postavení. Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal, ani jinak ho neznám a nehodlám mu jakýmkoliv způsobem dělat obhájce. Bohužel tento neutrální přístup není vlastní ani většinové české společnosti ani médiím. Panuje všeobecný odsuzující tón nad tím, co bylo možná spácháno, aniž by byly k dispozici veškeré důkazy a aniž by bylo jasné zavinění, kterého se dopustil pan Trpišovský či druhá strana (druhé strany) této kauzy. Média si briskně vybrala svého silničního veřejného nepřítele číslo jedna a kamenují ho ještě před jakýmkoliv verdiktem. Bez uzavřeného vyšetřování, bez soudu. Vše je jednoznačné, zřejmé. A většinová společnost slepě následuje či přinejmenším přitakává. Tlak bohužel poněkud zesílil a utvrdil zaryté „pseudo-slušňáky“ ve své pravdě, když byl před několika dny uveřejněn druhý konkrétní, bohužel nic nedokazující, záběr podobného incidentu (resp. jeho menší části), který se odehrál dříve. A následně další v podání jiného českého řidiče, který se stal v sousedním Německu, kde s naším pirátem tamní policie údajně správně  zatočila, čehož české správní orgány nejsou schopny... Hysterie o bohatých manažerech v silných vozech tak dosáhla vrcholu. Rozhodně nikoliv náhodou, protože česká společnost je tradičně nastavena silně závistivě, pod rouškou anti-elitářství a sociální „spravedlnosti“. Evidentně dobře situovaný manažer prosperující firmy je tak zřejmým a jednoduchým terčem primitivního mediálního lynčování. Bez ohledu na to, co reálně spáchal či nespáchal. Proto jsem se rozhodl napsat několik stručných úvah o předmětném případu i o obecných  poměrech na českých silnicích, resp. jejich reflexi v situaci celé naší společnosti.  

Osobně se domnívám, že podle střípků informací, které máme všichni k dispozici, se jednalo ze strany pana Trpišovského o nebezpečnou klukovinu, která možná nebyla učiněna poprvé, avšak poprvé se mu tímto způsobem vymkla z rukou. Možná se ale mýlím. Jednoduše nevím, tak jako všichni ostatní. Rozhodně jsem však přesvědčen, že ohrožení resp. poškození zdraví a majetku ostatních nelze brát na lehkou váhu, že je dokonce nutné jej sankcionovat. Ovšem nejen něj.

Bohužel jsem ale za celou dobu medializace této kauzy neslyšel ani neviděl jediný článek či záběr, který by se zamýšlel nad zaviněním resp. vyprovokováním těchto situací stranou oficiálně prezentovanou v celé záležitosti jako strana poškozená (ta „slušná“). Pojďme z hlediska principu spravedlivosti rozebrat modelovou situaci, bez ohledu na konkrétní detaily případu pana Trpišovského. Určitě s ní má drtivá většina z nás také své zkušenosti: Řidič osobního vozu, autobusu či kamionu zablokuje předjížděním či bez zjevného důvodu levý pruh dálnice a desítky vteřin či jednotky minut nedovolí ostatním vozidlům za ním se hromadícím ho předjet. Rychlost, byť i na úrovni nejvyšší povolené pro daný úsek, které toto blokující vozidlo v daný okamžik dosahuje, je přitom naprosto irelevantní, což bych rád objasnil v následné úvaze. Tento blokující řidič, který se ve své podstatě staví do role jakéhosi samozvaného arbitra silničního provozu, se v principu chová identicky s tím, co v inkriminovaném případě většinová společnost a média tak rasantně odsuzují. Totiž bezohledně. Např. i stotřicetikilometrová rychlost vozidla v levém pruhu na německé dálnici je při slabém provozu brána jako řidičská bezohlednost, zatímco u nás, některými, jako norma slušnosti. Pro některé (a je jich u nás možná většina) je její překročení nemravné, sobecké a kriminalizace-hodné. V čem je rozdíl? Prakticky zcela v ničem. Nelze objektivně stanovit, zda-li je morální a správný legislativní rámec pro silniční provoz u nás či kilometr za našimi hranicemi, zda-li je správná a morální rychlost omezená či jen doporučená. Bezpečnost osob a majetku je totiž jen jedním z hledisek, které je třeba brát do úvahy. Navíc z mnoha důvodů je vztah rychlost - bezpečnost velmi relativní. Tuto ne-kauzalitu není ze zřejmých příčin nutné více rozebírat. Stejně tak již delší dobu neplatí často omílané klišé o všeobecné nekvalitě naší dálniční sítě. Celý problém je pouze o tom, v jaké podobě odhlasovalo příslušné normy několik „moudrých“ hlav v zákonodárném sboru toho či onoho státu. Proč je ovšem nutné přijímat toto jejich rozhodnutí jako platnou uzanci morálky? Státní aparát zřejmě ví přesně a lépe než lidé samotní, co je pro občana dobré a musí mu to toto dobro vnutit i proti jeho vůli. V jeho vlastním zájmu… Občané mají bohužel přirozenou tendenci k chování - promiňte mi tu expresívnost – zvířat ve stádu, která poslouchají bez výhrad, co je jim nadiktováno a příliš nepřemýšlí. Neplatí to naštěstí absolutně. Každý, kdo ze stáda vystrčí hlavu, pak okamžitě dostává pomyslnou ránu elektrickým ohradníkem.

Tímto modelovým příkladem nechci omlouvat případné nekorektní chování pana Trpišovského, pouze se snažím poukázat na relativnost našeho posuzování. Stalo se výše popisované i v inkriminovaných případech z jedné i druhé strany? Nevím. Je ale nezbytné o tom polemizovat.

Obecný problém nejen českého silničního práva je ten, že kriminalizuje již samotné nedodržování preventivních opatření, nastavených v zákoně. Řidič, přestože nezpůsobí jakoukoliv újmu na zdraví či majetku, avšak nedodrží „morální pravidla“ daná zákonem, je tvrdě stíhán a může se v krajním případě dostat díky této represi i do základních existenčních problémů.  S kriminalizací tohoto typu nemůžu absolutně souhlasit.

Občané bohužel ve své většině přijímají falešné sliby politiků o vyšší bezpečnosti a vzdávají se tak dobrovolně vlastní svobody na úkor většího dirigismu státu. Tato tendence je u nás o to vyšší, oč nesmyslněji se snažíme dohnat „výdobytky“ vyspělého světa. Bohužel posledním obdobím reálné svobody v naší zemi byly první dvě třetiny devadesátých let, kdy rozdíl v míře osobní svobody oproti např. zemím Evropské Unie byl markantní. Již jen málokdo si to dnes uvědomuje.

Obecná bezpečnost (občanů či v tomto případě řidičů) se nezvyšuje. Jediným resultátem tendencí k jejímu posílení je dramaticky zvýšená represe a související státní dohled. Bezpečnost občanů lze totiž zvyšovat téměř do nekonečna; otázkou je pouze limitace osobních svobod. Rovnice mezi vyšší represí a bezpečností nejen v silničním provozu tak kulhá na obě nohy. A to bez ohledu na objektivní vlivy jako je prevence, výchova, zvýšená vizuální přítomnost Policie na silnicích či postupná obnova vozového parku, což je jako celek reflektováno v pozitivním vývoji statistik silničního provozu v průběhu posledních let. Klasickým příkladem nerovnosti represe a bezpečnosti je např. již několik let platící silniční zákon, z nějž téměř jediným efektem je právě ona represe. Důvod pro další urychlování tzv. plíživé fašizace společnosti, nejen na silnici, se tak vždy najde a nebude tomu jinak ani do budoucna. Většinová společnost, v nevědomosti skrytých důsledků, tuto utahující se svěrací kazajku pro sebe sama totiž dobrovolně požaduje…