Volby v EU aneb Budeme mít na Hradě Karla IV.?

Říkáte, že ten už tu byl? Ne tak docela. Nejsem žádný zarytý monarchista, ale právě skončené eurovolby ve spojitosti s ne zas tak dávnou přímou volbou prezidenta mě přiměly k zamyšlení nad něčím, co si nemohu nechat jen pro sebe.

Svatováclavská korunaidnes.cz

Hodně se teď mluví o Evropské unii. Účast v eurovolbách byla u nás druhá nejnižší (hned po Slovensku), jakoby většinu lidí nezajímalo, kdo za nás bude, byť v nepatrném počtu, hlasovat. Jakoby si většina lidí myslela, že na tom stejně nesejde a že o nás nakonec rozhodují ty mocnější a větší státy. A kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se teď konalo referendum o vystoupení z EU. Nikomu jeho výhrady neberu, mnohé jsou oprávněné, ale je třeba si poctivě uvědomit, jestli přece jen pozitiva nepřevažují.

Jakoby se situace opakovala. Něco podobného jako Evropská unie už tu přece několikrát bylo. Ať už to byla Svatá říše římská nebo později třeba Rakouské císařství. Byly to říše mnohem více centralizované, s jediným císařem, ale zahrnovaly pod sebe řadu menších království a dalších útvarů a vše dohromady tvořilo jeden velký a silný celek.

Tedy jen do té doby, než se tyto celky začaly zevnitř rozkládat. Rakouské císařství neodolalo uherským emancipačním snahám a přetransformovalo se na Rakousko-Uhersko. Později se tlaky na větší autonomie dále zvětšovaly, a to včetně těch, které přicházely z Prahy od českých nacionalistů. Všechno dovršila 1. světová válka, v jejímž důsledku se říše rozpadla na jednotlivé více, častěji však méně demokratické státy a poslední císař blahoslavený Karel I. byl i přes rozumné snahy o federalizaci monarchie vyhnán do exilu.

Všechno se jevilo v růžových barvách. Vítězné mocnosti ponížily poražené Německo a donutily je platit obrovské válečné reparace. Německo si to nenechalo líbit a evropské politikaření ve smyslu bližší košile, než kabát, se pak naplno projevilo v Mnichově na podzim roku 1938.

Evropa byla rozdělená, pak se zase rozdělila jinak a zůstala tak až do zhroucení východního bloku v čele se Sovětským svazem. Většina lidí nadšeně vítala demokracii a chtěla se přimknout k Západu. Vzhůru do NATO a do EU! Chvála bohu, že tam jsme. Můžeme se volně pohybovat, cestovat a jsme součástí největšího vojenského paktu na světě.

Jenomže uplynulo pár let a my už zase reptáme. Nechceme diktát Bruselu a už vůbec ne nějaká cizí vojska (rozuměj z NATO) na našem území. Budeme se zase drobit na malé státečky s roztříštěnými zájmy, abychom se opět vydali všanc nějaké mezitím se ustanovivší uchvatitelské velmoci? Historie se opakuje a lidé jsou nepoučitelní.

Občas se setkávám s názorem, že si neumíme sami vládnout. Takřka 25 let po Sametu se domnívám, že na tom něco je. Většina našich politiků bere svou práci především jako boj o moc a o vlastní prospěch. Jsme příliš mazaní a vyčůraní a korupce i rozkrádání ve velkém se dostaly na denní pořádek. A také se tu umí dobře lhát.

Když si vzpomenu na kampaň hlavně před druhým kolem přímé prezidentské volby, doteď je mi z mnoha nechutností, které tehdy létaly vzduchem, špatně. Hlavně neúnavné vytahování sudetoněmecké otázky, která už dávno žádnou otázkou není, patřilo k vrcholným kouskům později vítězného kandidáta. Nu což, spousta lidí na to slyší a účel světí prostředky, že?

Ovšem tím to neskončilo. Čekala nás plejáda atrakcí, jejímž protagonistou byl nově zvolený prezident. Začal se chovat jako správný imperátor a často vystupoval pod vlivem alkoholu. Jmenoval si vlastní vládu a parlamentem se vůbec neobtěžoval. Naštěstí mu to nakonec nevyšlo úplně podle plánu.

Máme to ale zapotřebí? Předchozí volby prezidenta palamentem bývaly taktéž fraškou, jejíž některá dějství probíhala lobbováním na záchodech. Mám takový smělý návrh. Nebylo by pro začátek nejlepší zrušit úřad prezidenta a na Pražský hrad povolat dědičného českého krále? Je to velmi pravděpodobně nereálné a politicky neprůchodné, ale zkuste si to na chvíli představit.

Odpadly by trapnosti při dalších prezidentských volbách a měli bychom jistotu, že hlavou státu bude vzdělaný, noblesní a rozvážný člověk, který bude v podobném duchu vychovávat i své potomky. Nebude se muset snažit populisticky zalíbit voličům, nebude bojovat o moc, protože jeho úřad je doživotní a dědičný. Bude nás dobře reprezentovat a do politiky se bude míchat jen do té míry, jež mu umožní ústava. Zkrátka, bylo by alespoň o jedno divadýlko míň.

A teď, kde toho člověka vzít? Na to je velmi jednoduchá odpověď. Následník českého trůnu žije kousek za našimi hranicemi a je právě v nejlepších letech.

Ano, je to sice Rakušan a ještě k tomu Habsburk, ale jsme přece v EU. Jmenuje se Karel Habsburský a je vnukem posledního rakousko-uherského císaře bl. Karla I., který byl zároveň i posledním českým králem jako Karel III. Byť korunovaci ze zjevných důvodů nestihl.

Shrnuto a podtrženo, kdyby měl jeho vnuk Karel Habsburský nastoupit na český trůn, stal by se z něj český král Karel IV.

To přece nezní špatně. (Populární středověký Otec vlasti Karel IV. vládl pod tímto jménem jako římský císař, kdežto jako český král nesl jméno Karel I.) Bohužel skutečně nevím, jestli budeme mít na Hradě krále Karla IV. Spíše asi ne. Ale představa je to hezká.