Pokračování mého včerejšího blogu pod dojmem dnešního jednoznačného výsledku. - Nakonec na tom skutečně trval a vyplatilo se mu to. I české parlamentní demokracii, která se snad začne dostávat do normálních kolejí.
Nešlo o Lipavského, ale o princip
Nejsem příznivcem názorů pana Lipavského, ale přesto jsem podporoval, aby se stal ministrem. Protože to byl výsledek koaliční dohody pěti stran a dohodnout se v pěti není žádná legrace. O to víc je mi sympatické, že se těchto pět stran dohodnout dokázalo, a to ve vší slušnosti a bez zákulisních tahanic, jak zde bývalo zvykem v minulých letech.
A ten princip, o nějž jde, spočívá v tom, že prezident skutečně nemůže bořit dohodu stran majících sněmovní většinu, jen kvůli tomu, že politické názory některého z kandidátů na ministra nekonvenují s názory jeho. Vláda se bude zodpovídat Sněmovně a pan Lipavský bude muset dodržovat koaliční smlouvu potažmo programové prohlášení vlády, kde je a bude naše zahraniční politika jasně definovaná. Pokud by si chtěl dělat nějakou svou vlastní politiku, premiér Fiala bude mít kdykoli možnost jej odvolat.
Za tím musí něco být, prezident by neustoupil jen tak zadarmo
Nemusí a podle mne není. Prezident byl z minulých let mocensky při chuti a testoval si premiéra Fialu i soudržnost koalice ve chvíli, kdy její početně nejslabší článek zvaný Piráti není pro vládní většinu matematicky podstatný. Tady se přece nabízelo hodit Piráty přes palubu, jejich místa ve vládě si rozebrat mezi sebou a bylo by po problému. Jenomže koalice naštěstí na prosté kupecké počty neslyší a neudělala to.
Prezident však dále šponoval strunu a ještě v pátek vydal seznam důvodů, proč Lipavského nejmenuje. Politici stávající vlády v demisi, např. Schillerová a Babiš radili Fialovi, že by měl ustoupit, nechat vládu jmenovat bez Lipavského a nechat pověřit řízením zamini někoho jiného. Premiér Fiala neustoupil ani o píď a dnes zřejmě prezidentovi řekl, že na svém návrhu vlády nehodlá nic měnit a už vůbec ne žádat o pověření vedením zamini někoho jiného.
Prezident tak byl v pasti. Nejmenovat vládu vůbec, nemohl, protože by ihned byla podána kompetenční žaloba k ÚS, kterou by velmi pravděpodobně prohrál. Jmenovat nekompletní vládu by znamenalo totéž. Důkazem toho, že si to prezident velmi dobře uvědomuje, je to, že nakonec ustoupil a svolil se jmenováním vlády tak, jak ji premiér navrhl.
Prezident samozřejmě neustoupil zadarmo. Ustoupil výměnou za to, že si zachoval určitý punc státotvornosti, namísto ostudy po předpokládané prohře u ÚS. Jedinou tajnou dohodou tak snad bylo to, že Petr Fiala i ostatní koaliční politici tuto jeho státotvornost zdůrazní a ocení, což se vzápětí stalo.
Vítězství politiky a porážka politikaření
Je to první velké povolební vítězství premiéra Fialy. Se silnou sněmovní většinou v zádech si mohl dovolit být neústupný a předvídatelný, čímž správně přetavil vůli voličů, kteří mu tuto pozici svými hlasy dali. Nová pětikoalice také příjemně překvapuje tím, jak drží slovo. To, co její členové říkali před volbami, říkali i po nich a svůj názor nemění ani teď. Ty tam jsou doby hanebné opoziční smlouvy, doby, kdy se konal utajovaný Lánský puč, kdy za prezidentem jezdil každou chvíli předseda KSČM či SPD. Zkrátka doby, kdy se nedělala transparentní politika, ale jen pokoutní politikaření. Tomu je snad na dlouhou dobu konec.
Skvělý začátek, ale uvidíme, co bude dál
Prezident byl donucen vrátit se do ústavou mu vymezených hranic, koalice ukázala soudržnost, slušnost a gentlemanství. Po pátku ovšem nastane čas tvrdé odpovědnosti za vládnutí. A je jasné, že v pěti se nepovládne lehce. Zvlášť v dnešní komplikované a těžké době. Uvidíme, co bude dál. Je možné, že v budoucnu dojde uvnitř koalice k rozporům a že vše nebude tak růžové, jako bylo dosud. Ale také je možné, že kredit, který koalice získala už od svého začátku, jí vydrží co nejdéle. A že se pod touto vládou vrátí politka do normálu, jako služba veřejnosti. Budu v tom této vládě držet palce.
