Tak tentokrát se to nezvrtlo ve Švýcarsku, ale ve Vyžlovce

Aneb všude platí: „všechno je jen o lidech“Proč lidé dělají to, co je nebaví? Proč, když je práce štve, dělají vše proto, aby naštvali i ostatní?Velmi volně navazuje na https://janparoubek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676578  

Jednoho velmi teplého červnového dne roku 2018 jsme po cestě na chatu zajeli do jednoho nejmenovaného hotelu u kruhového objezdu v obci Vyžlovka na oběd. Pěkná budova, dostatek parkovacích míst, příjemná venkovní zahrádka… Zkrátka, první dojem byl výborný.

Posadili jsme se ke stolu na zahrádce a téměř okamžitě k nám přišla usměvavá a příjemná servírka. Objednali jsme si moravského vrabce s knedlíkem a se zelím. Měli jsme s sebou malého pejska, a aniž bychom cokoli říkali, za chvíli se paní servírka vrátila a našemu pejskovi přinesla misku s vodou. No co víc si může člověk (a pes) přát, že?

Ááá, už se to nese. Ne nadarmo se říká, že člověk jí i očima. Jídlo vypadalo skutečně velmi pěkně. Maso libové a ve velkém množství a i knedlíky a zelí vypadaly skvěle. S chutí jsme se pustili do jídla. Nebudu Vám dělat chutě, možná někteří z vás čtou blog právě v době oběda. Ale že vše bylo na podtrženou jedničku, to tedy napsat musím. Já říkám, po takovém jídle mám v bříšku, jako v pokojíčku. Báječně strávené poledne se skvostným jídlem a milou paní servírkou. Samozřejmě jsme paní servírku pochválili a požádali ji, aby naše poděkování vyřídila i panu kuchaři.

Jsme zde poprvé, ale rozhodně ne naposled. Sem se budeme opravdu velmi rádi vracet.

Téhož roku o necelé tři měsíce později.

Syn Pavel přijel za námi na chatu a nabídl nám, že by nás rád vzal po cestě domů někam na oběd. „Prima, pojedeme se naobědvat tam, kde jsme byli spokojeni – velmi spokojeni.“ Řekl jsem mu s radostí. Po cestě jsme samozřejmě Pavlovi vylíčili naši předchozí návštěvu, aby se měl na co těšit.

„(Hele čtenáři, nepředbíhejte, třeba to ještě nakonec dobře dopadne)“.

Tentokrát jsme šli dovnitř, bylo trochu chladněji. Interiér se nám líbil. Několik salonků, neobvyklé akvárium…  Jen nám trochu vrtalo hlavou, proč je zde v době oběda prázdno. Našli jsme si příjemná místa blízko baru, aby za námi nemusel nikdo daleko chodit a posadili jsme se. V tom okamžiku vidíme přicházet paní servírku. A sakra. Že by právě snědla citrón? Kyselý obličej, jakoby vůbec úsměv nepamatoval. Odměřené chování – neobtěžujeme ji, my, jediní hosté? Jídelní lístek byl o poznání chudší, než posledně (večer jsem doma zjistil, že i na webových stránkách hotelu je jídelní lístek podstatně bohatší). Jana tedy raději vsadila na jistotu a objednala si opět moravského vrabce s knedlíkem a se zelím. Já a Pavel jsme si objednali smažený sýr, hranolky a tatarskou omáčku.

Za chvíli přináší paní servírka jídla. Tedy, byl to také zážitek, to je pravda. Pár ovadlých tlustých kousků masa se stydlivě krčilo na talíři, zelí nevábného vzhledu… A náš smažený sýr? Ani zde to nebyla žádná pastva pro oči. Já vím, název jídla je smažený sýr s hranolky a tatarskou omáčkou. To tedy vzhledově odpovídalo. Ale alespoň trochu zeleninky kdyby k tomu bylo. Ovšem, pravdou je, že sýr špatný nebyl – neměl totiž vůbec žádnou chuť. A sakra, byl to vůbec sýr? „Ne, věřte mi, opravdu to není o tom, že bychom byly přehnaně nároční.“

Požádali jsme tedy o zaplacení. Na paní servírku stále působil citrón, který si zřejmě na začátku vzala (nebo že by to byl již další?) No, pravdou je, že i pohled na ni nám na začátku vzal trochu chuť k jídlu.

„To je škoda, že jste vyměnili pana kuchaře“, říkám paní servírce. Žádná reakce. „To jídlo bylo fakt dost hrozné“. Zase nic. „Sem už nikdy nepřijdeme“. „Na shledanou“, rozloučila se s námi paní servírka. „S bohem“, odpověděl jsem.