Negativní zkušenosti s některými zaměstnanci Záchranné služby a Záchytné stanice v Praze

Aneb kde skončily mé snahy pomoci lidem, kteří potřebovali okamžitou pomoc zdravotnických profesionálů. Totálně v háji.

Zkušenost 1.

Šel jsem venčit naši malou čivavu Betynku.

Již jsme spolu téměř prošli parkem, když jsem zahlédl mezi cestou a tramvajovými kolejemi ležet v trávě člověka. Okamžitě jsem k němu šel, abych mu mohl poskytnout pomoc. Šlo o staršího, slušně oblečeného pána, byl dezorientovaný, velmi bledý a měl zjevné bolesti. Pokusil jsem se s pánem navázat rozhovor, abych mohl posoudit, jakou pomoc bych mu měl poskytnout. Pán komunikaci se mnou i pomoc odmítal, byl agresivní a odstrkoval mě od sebe. Vzhledem k tomu, že byl na mnoha místech od krve a v obličeji se mu zračila bolest, uchopil jsem ho a víceméně násilím dopravil k lavičce a posadil ho na ni. Nebyl pod vlivem alkoholu, zřejmě ani pod vlivem jiných návykových látek a jevil znaky, které zjevně vyžadovaly pomoc záchranné služby.

Zavolal jsem na tedy na tísňovou linku 155. Paní operátorka byla věcná a příjemná.

Kdy a jak volat na tísňovou linku 155?
Záchrannou službu volejte vždy, pokud jste svědky náhlého a neočekávaného zhoršení zdravotního stavu pacienta, těžkého úrazu nebo děje, který zřejmě bude mít za následek závažné poškození zdraví. Na linku 155 je správné zavolat i v případě, kdy si závažností stavu pacienta nejste zcela jisti.
http://www.zzsjck.cz/pro-verejnost/tisnova-linka-155/

Během krátkého čekání se pán pokusil dvakrát utéct. No, utéct. Jednou se odbelhal jen pár kroků a zase upadl a podruhé jsem jej zachytil ještě ve stoje. Byl stále dost agresivní. I tak jsem ho v obou případech dovlekl zpět na lavičku.

Vůz záchranné služby přijíždí. Mávám a ukazuji místo na zaparkování, současně pozoruji pána zkrouceného na lavičce a také naši Betynku. Bojím se, aby mi někam neutekla. Je z toho všeho dost zmatená.

Vystupují dva pánové v bílém. „Tak kdepak ho máme?“ Otáčím se k lavičce a vidím, jak pán, zkroucený bolestí, odchází. „Támhle“, ukazuji. „Tak si ho chyťte,“ vyzývají mě pánové v bílém. „No to se mě děláte snad pr…“, rozčílil jsem se. „My nejsme povinni tady někoho honit po parku. Pokud pán pomoc odmítá, běhat za ním nebudeme.“ A jdou směrem k autu. Nadávám, křičím na ně a snažím se je přimět, aby přeci jen pro pána došli a zjistili jeho zdravotní stav. Pán ale mezitím ušel již několik desítek metrů a já již nemám sílu, a vlastně ani důvod, za ním běžet. Pánové v bílém v klidu odjíždějí.

Okamžitě telefonuji zpět na tísňovou linku 155. Bylo mi řečeno, že oni řešit stížnosti nemohou.

Vzdávám se.

Ještě že vím, že jde jen o výjimku.