Vše může být krásné a příjemné, ale jakmile narazíte na špatné lidi… Navazuje na http://janparoubek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=675850
V neděli jsme se dostavili na večeři v 18:30. První slova paní servírky byla (bez pozdravu) „Přišli jste pozdě, měli jste přijít v 18 hodin.“ Nechal jsem to být, avšak když to samé paní servírka zopakovala, pokusil jsem se jí vysvětlit, že jsme se řídili informacemi paní recepční a že jsme tedy o tom, že musíme chodit přesně v 18 hodin, nevěděli. „Pokud chcete přijít později, než v 18 hodin, musíte to ráno nahlásit, nebo se vzít s sebou místo večeře balíček“, slyšeli jsme od paní servírky. Jsem na dovolené, nebudu se hádat, řekl jsem si v duchu.
Následně jsme si všimli, že na lístečku na stole, na kterém bylo původně napsané naše jméno, již naše jméno není a je tam jméno jiné. Zeptali jsme se tedy, zda nejde o nějaký omyl, nebo zda si máme přesednout. „Máte správně sedět pod obrazy s Muchou, paní nás požádala, zda si může s vámi vyměnit místo.“ „Nás tedy nikdo o nic takového nepožádal, ale pokud si máme přesednout, přesedneme si.“ „Ne, to nemusíte, můžete zůstat tady.“ No, nemusím všemu rozumět a všechno chápat, řekl jsem si. Po chvíli přispěchal pan číšník. „Já vím, jak to bylo s tou výměnou stolů. Paní mou kolegyni a Vás požádala o výměnu a vy jste souhlasili.“ „Tak to tedy není pravda, nikdo nás o nic nepožádal,“ odpověděl jsem. „Ale ano, požádal, já jsem u toho byl a slyšel jsem to.“ „Tak to už je tedy příliš, jak si vůbec můžete dovolit takhle nám lhát do očí,“ postavil jsem se. „Ano, je to tak, byl jsem u toho.“ Hmm, tak co teď, jak mám reagovat?
V pondělí ráno jsme požádali pana ředitele o rozhovor a vše jsme mu oznámili. „Ano, samozřejmě, jde nám především o spokojenost hostů…“
Večer jsem očekával, že se nám pan číšník omluví. Nestalo se tak.
Ve středu jsme přišli na snídani v 7:30. V nádobě, kdy byli párky, míchaná vejce a slanina, se krčily poslední dva plátky slaniny. Chyběli zákusky, misky na jogurt, ale především hrnky na čaj a kávu. Jsem na dovolené, nikam nespěchám. Minula minuta, dvě, pět. Hurá, byla doplněna vejce. Další minuty stojím mezi bufetovým stolem a barovým pultem a ještě žádám o hrnky a misky. Dál čekám a nakonec se dočkám zákusků a hrnků. Napil jsem se kávy, a snědl jeden zákusek. Ovšem vzhledem k tomu, že již bylo téměř čtvrt na devět, jogurt jsem oželel, misky nebyly stále dodány. Jsem zde na dovolené a ne na čekané, a to, že bychom si s sebou měli vzít vlastní hrnky a misky, nám skutečně nikdo neřekl.
Nezbylo nám tedy nic jiného (přesto, že snídaně se podávaly do devíti hodin), než vstávat dříve, abychom se mohli normálně nasnídat. Doplňování bufetového stolu sice vázlo každý den, ale již to nebylo tak tragické.
Vše mohlo být krásné a příjemné, ale protože jsme narazili na špatné lidi…
Ovšem navzdory tomu, co jsem výše napsal, musím dodat, že i nadále se mi bude České Švýcarsko líbit.
