O tom, že žena má vždycky pravdu, aneb všechno je jednou poprvé. I má žena se může jedenkrát za život zmýlit.
„Dobrý den, tak jak máte volno příští týden? V pondělí, v úterý nebo ve středu? Zveme vás, abyste se mohli konečně přijít podívat na naše krásné akvárium.“ Oslovil jsem na chodbě své sousedy.
„No, v pondělí budu dlouho v práci, to nestíhám.“ „Ale ve středu bys mohl, ne?“ „Jo, ve středu by to snad šlo. Domluvíme se tedy na středu. Moment, ne, to budu v práci taky déle. Tak jestli bychom mohli přijít v úterý? Nebude vám to vadit?“
„Samozřejmě, že ne, budeme vás čekat, těšíme se.“
Víkend utekl jako voda a den a čas návštěvy se blížily. Jsme sousedy necelý rok. Občas se potkáme a prohodíme pár slov. Také jsme mluvili o našem akváriu a náš soused projevil zájem je vidět. Chystá se také nějaké pořídit. Slíbili jsme, že je pozveme a rádi akvárium ukážeme. Je skutečně co ukázat a čím se pochlubit – moje manželka to zkrátka umí.
No a po několika týdnech od našeho slibu jsme měli konečně čas, abychom naše sympatické sousedy mohli pozvat.
V úterý jsem přišel brzy domů a trochu jsem uklidil. Návštěv míváme velmi málo, ale každá z nich nám dává důvod k tomu, abychom měli doma uklizeno více, než obvykle. V obýváku máme domeček s morčaty, který vždy, když má někdo přijít, odnáším do pracovny, aby nepřekážel. Najednou Janu slyším. „To přeci můžeš odnést až zítra.“ „Zítra? A proč zítra? Vždyť je vždycky odnáším, když má někdo přijít. Překážejí tady.“ „Jenže se sousedy jsme domluveni až na zítřek, víš?“ „Ne, počkej, to je blbost, domluveni jsme na dnešek.“ „Ne, mají přijít zítra.“ No, a vzhledem k tomu, že má Jana vždycky pravdu, začal jsem jejímu tvrzení nakonec věřit i já.
Vykoupal jsem se, převlékl se do pyžama a… Tudů, tudů, tudů, začal vydávat zvuky náš zvonek. „No, Jano, tak běž otevřít, už jsou tady.“ Stál jsem ve dveřích obýváku a čekal, zda budu mít nějakou příležitost přeběhnout chodbu do ložnice a převléknout se. Ne, žádná příležitost se nenaskytla. Jana se s hosty přivítala a sdělila jim choulostivost mé situace, a že si popletla dny návštěvy. Hosté se omlouvali (přesto, že k tomu neměli žádný důvod) a chystali se k odchodu s tím, že přijdou následující den. Jana je samozřejmě zvala dál, oni chtěli ze slušnosti návštěvu odložit. Tak jsem vstoupil na scénu já ve svém modrém pyžamu. „Dobrý večer. Tak už jste všechno slyšeli. Já jsem věděl, že máte přijít dnes, ale vzhledem k tomu, že manželka má vždycky pravdu a o tom se nedá zkrátka diskutovat, nakonec jsem i já uvěřil, že máte přijít až zítra. Tak se běžte posadit a já se jdu převléknout.“
Nakonec náš první společný večer (jistě ne poslední) proběhl ve velmi příjemné přátelské atmosféře. Na oplátku jsme dostali pozvání my. Musíme se přeci podívat, kde chce Radim (samozřejmě si už tykáme) své nové akvárium mít.
A co dodat na závěr?
No, samozřejmě, že není vhodné přivítat návštěvu, a už vůbec ne tu první, kdy se teprve chystáme na seznámení, v pyžamu. Ale… Naštěstí se ukázalo, že i v tomto případě výjimka potvrdila pravidlo.
