Jaký osud čeká nemuslimské země se stále nekončícím přílivem imigrantů?

Upřímný rozhovor na známé a třaskavé téma: „Přijímání imigrantů ano, či ne?“ Tentokrát odpovídám já.

„Dobrý den, paní redaktorko.“

„Dobrý den, pane Paroubku, posaďte se a udělejte si pohodlí, prosím.“

„Děkuji, paní redaktorko“.

„Tak jen tak na úvod prozradím, že pan Paroubek píše blogy http://janparoubek.blog.idnes.cz/ pro

iDNES.cz. Je to tak správně, viďte pane Paroubku.“

„Ano, paní redaktorko, jen bych rád doplnil, že jde o blogy, no, řekněme amatérské“.

„Dobrá, ale skromnost stranou a začneme s jedním z nejdůležitějších témat posledních let. Jaký je váš názor na přijímání uprchlíků?“

„Mohu k vám přistoupit trochu blíž, paní redaktorko?“ „No jistě, samozřejmě.“ Tak a teď se na mě podívejte. Já sice vím, že vypadám jako blbec, ale až tak? Jinou otázku, prosím.“

„Dobrá, tak začneme jinak. Proč nesouhlasíte s přijímáním uprchlíků?“

„Mohu přidat trochu omáčky, prosím?“ Samozřejmě, budu jen ráda, patřím mezi novináře, kteří bez omáčky rozhovory nevaří.“

„Výborně, děkuji. Tedy něco málo na úvod.

Snad se nebudu příliš vytahovat, ale mám poměrně dobrý zrak i sluch, tedy vidím a slyším, co se děje kolem nás. Také umím číst. Samozřejmě vnímám, že vše co nám podstrkávají různá média, není vždy pravdou pravdoucí. Někdy se potřebují třeba jen více zviditelnit, nikdy zveřejňují události na objednávku a tak dále. Ovšem mnoho událostí je nezfalšovatelných a rozhodně je nelze připravit podle žádného scénáře předem. Tedy my všichni, dívejme se a čtěme (ovšem, někdy musíme číst i mezi řádky).“

„Zatím dobré, pane Paroubku.“

„Děkuji, paní redaktorko.“

„Právě mě napadlo, co je důležité o mně uvést – v době, kdy byla česká média plná žádostí o pomoc imigrantům, kdy byl naprostý nedostatek dobrovolníků (prý), jsem obtelefonovával pobočky i centrálu Červeného kříže s nabídkou pomoci. Má nabídka byla poměrně dost konkrétní – vezmu si ze zaměstnání dovolenou a bez nároku na jakoukoli finanční odměnu odjedu tam, kam mě zástupci Červeného kříže vyšlou, abych mohl hladovějícím a žíznícím imigrantům a především jejich dětem pomáhat. Ovšem, setkal jsem se pro mě s naprosto nepochopitelným nezájmem. „

„No tedy.“

To je jen jako ukázka toho, jak se spolu se změnami ve společnosti mění a vyvíjí názory.

Víte, paní redaktorko, pro mě je zajímavá přítomnost, pro mé děti a další pokolení budoucnost. Na začátku jsem se bál o budoucnost nastupujících generací, nyní se bojím již i o budoucnost svou, tedy nás všech. „

„Tak a jsme u toho, pane Paroubku. Proč tolik obav?“

„Když vidím ty zubožené děti, potácím se na hranici soucitu a zloby. Když vidím zdravé a silné muže, jak bijí a znásilňují ty, se kterými by chtěli „žít“, otevírá se mi nůž v kapse. Naprostou neúctu velké části z nich ke všem lidem, a to i přesto že u nich hledají pomoc nelze, ani komentovat. Kde to jsme?

Kam nás dostali a kam nás dostat chtějí? Vždyť už snad i každý historik vám řekne, že naše kultury jsou neslučitelné. Životní úroveň, kulturní prostředí a úroveň vzdělání jsou od našich natolik rozdílné, že není možné, aby naše kultury mohli být vedle sebe, natož aby se prolínali.

Poprvé v životě připouštím, že jsem sobec. Myslím především na sebe, ale dále i na všechny své blízké, ale i na vzdálené, ať už je to třeba na Slovenskou, v Belgii či jiných zemích. Imigranty chci dostat nejen z našich zemí, ale především ze své hlavy… „

„No to je trochu silné tvrzení.“

„To si nemyslím, možná jen silné z hlediska mých předchozích blogů. Píši dost umírněně. Ovšem teď nejde o nic méně, než o životy nás všech a já si velmi přeji, aby konečně i další lidé prozřeli a začali posuzovat současný stav a příliv imigrantů také trochu sobečtěji, tedy především s vidinou životů svých a svých dětí.“

„Tak to bylo na závěr. Děkuji za rozhovor, pane Paroubku, a někdy brzy opět na shledanou.“

„A já děkuji za pozvání a Vaši trpělivost, paní redaktorko. Na shledanou.“