Lepší je odejít z vlastní vůle, než k tomu být vyzván. Ale jak poznat ten správný čas? Ten svůj čas?
Zhruba před patnácti lety jsem byl pozván do jedné party mladých lidí, hrajících rekreačně volejbal. Brzy jsme se volejbalově i společensky sblížili - stal jsem se její součástí.
Hráli jsme každý týden, několikrát ročně jsme hráli i na různých turnajích.
Každý rok jsme se scházeli na vánoční besídce a na večerním grilování. Dokonce jsme společně strávili i několik krásných víkendů v Krkonoších.
Všichni jsme se krůček po krůčku zlepšovali, někteří časem odešli a naopak přišli noví. Ti lepší u nás zůstávali a úroveň hry se stále zlepšovala. Sledoval jsem, jaké kdo dělá pokroky, a vnímal jsem, že mé krůčky ke zlepšení jsou stále kratší a že hru své partě stále více kazím. Snažil jsem se, ale už jsem těm mladým zkrátka přestal stačit. Již mě i napadlo, zda není čas na odchod, ale následující týdny jsem hrál zase o něco lépe, a tak jsem svůj odchod odložil. A dál, opět krůček po krůčku dopředu a zase krůček zpět.
V den, kdy jsem hrál ještě hůře, než obvykle, jsem se konečně rozhodl. A dost.
Jsou to kamarádi, skoro přátelé, přeci jim nemůžu hru už nadále kazit. Beze mě budou hrát lépe a jejich kroky ke zlepšení budou zase o něco delší. Již jsem se svým odchodem neotálel.
Ano, a to je myslím ta soudnost. Nemyslet sobecky jen na sebe a nezůstávat tam, kde se mi líbí a s těmi, které mám rád, když cítím, že tam již nepatřím.
Všichni bychom měli myslet především na své okolí a lidi v něm a umožnit jim neustále se zlepšovat a jít rychleji dál.
