Jak jsem se spřátelil s opilou squatterkou a prostitutkou v jedné osobě

Vzpomínka na náš společně prožitý, byť nepříliš dlouhý čas, mi stále kreslí úsměv na tváři. Je to normální?

V autobusu si ke mně přisedla nějaká žena. Přitiskl jsem se více k okénku, abych pro ni a její dvě tašky udělal více místa. Nevšímal jsme si jí. Trochu se zavrtěla a opřela se o mě – omluvila se. Řekl jsem jí, že se nic nestalo, a dále jsem se věnoval okénku autobusu a domům, probíhajících kolem něj.

Matně jsem zaregistroval zvuk přes uličku. Pán si zrovna rozbaloval balíček žvýkaček. Na to žena sedící vedle mě zareagovala. (Bylo to na svátek Lucie, tak ji přejmenuji na Lucii). „Já bych si dala taky.“ Pobavila mě. Tón jejího hlasu nebyl nijak nepříjemně vlezlý, naopak byl příjemný a působil docela vesele. Pak se dala s pánem do hovoru. Však měli hovořit o čem. On vyléčený alkoholik a ona bývalá alkoholička, která se před několika týdny k alkoholu opět vrátila. „Když mě ty alkoholový okna bavěj.“ Řekla Lucie pánovi. Zhruba po dvou stanicích pán vystoupil a Lucie se obrátila ke mně: „Jak se dostanu, prosim vás na Žižkov?“ „A kam přesně?“ „Tam, kde je hodně popelnic.“ „Prosím?“ „No, pamatuju se, že tam je bordel – samý popelnice.“ „No, tak to jste mi tedy pomohla.“ Ale je pravdou, že ta odpověď mě opravdu velmi pobavila a asi na ni nikdy nezapomenu. Nakonec mám pocit, že na Lucku také ne.“ „Pojedete tedy do stanice Želivského, ta je k Žižkovu nejblíž. Dál vám můžu poradit, jen když si vzpomenete, kam přesně se potřebujete dostat.“ „Já to tam nějak poznám a moc si mě nevšímejte, jsem opilá.“ Ale bavili jsme se spolu dál, sice z důvodu Lucčiny opilosti, tak nějak na přeskáčku, ale kupodivu to nebylo nepříjemné. Až do toho dne jsem všechny hovory s opilými lidmi a bezdomovci v MHD odmítal a v nouzi jsem si přesedal na jiné místo. Ovšem tohle bylo něco jiného.

Lucii mohlo být tak kolem třiceti let. Byla snědší, a i když obličej jevil známky jakési pozitivní péče, působila Lucka poněkud unaveným dojmem. Nebyla zrovna dokonale čistá a upravená a její oblečení mělo dobré časy již dávno za sebou. Ale na mě zapůsobila tak nějak zvláštně, vlastně mi byla svým způsobem i sympatická. Jistě, v její řeči se objevovala i slova nepublikovatelná, ale jinak mluvila poměrně kultivovaně a z jejího projevu, a to i přesto, že byla opilá, bylo znát, že je vzdělaná. Však mi také Lucka řekla, že dříve pracovala v realitách. Chodila pěkně oblékaná a měla se velmi dobře.

Během našeho povídání se náhle zasněně zadívala z okna na malou holčičku – „jé, ta vypadá jako moje dcera“. Řekla mi, že její přítel (možná manžel – nepamatuji se přesně) jim zapálil dům. Nechal v něm uhořet jejich pejska a ještě to natáčel na kameru. Prý to pak vystavil na You Tube a vydělal tak hodně peněz. „Mám známé v reklamě, oni mi pomůžou, chci vidět jeho fotky vyvěšené na zdech, chci se mu za to pomstít.“

„Jé, tady to vypadá jako na Žižkově.“ „Jenže jsme teprve v Nuslích“. „No jo, ale je tu taky hodně popelnic.“ Na chvíli se otočila, aby se podívala dozadu po osazenstvu autobusu. „Všichni čuměj, jak si tady povídáte s ňákou děvkou. Ale mně je to volný, já timhle autobusem už nikdy nepojedu.“ „Tak to já jezdím tímhle autobusem pravidelně každý den a nevadí mi to. Nestydím se za Vás a je mi úplně jedno, co si o mně tihle lidé myslí. Naopak, kdybyste nebyla opilá, pokusil bych se vás sbalit. Škoda, že jste zase začala pít. „Já vím, že nemá cenu vás poučovat, ale jste chytrá, docela hezká…“ „No a co? Manžela jsme měla, dítě jsem měla, dobrou práci jsem měla… Všechno je pryč a už nic z toho nechci.“ „A co cestování?“ Brnkl jsem na tu správnou strunu. „No, to by mě moc bavilo.“ “A není zrovna to, tou správnou motivací?“ „Jo, ale nejdřív musím vidět fotky toho h….a na zdech.“

Cesta dále ubíhala v trochu zmateném, ale příjemné hovoru. Dozvěděl jsem se, že nyní žije ve squatu na Žižkově. Měla se tam sejít s ostatními v půl jedné (byli už skoro čtyři hodiny) a jet do Rakouska. „To tam budou tak dlouho čekat?“ „No a proč by ne, já jsem na ně jednou čekala dva dny. No, a když tam nebudou, pudu zejtra normálně do práce.“ „Máte práci nebo ji budete hledat.“ „Vždycky si něco najdu.“

Zeptal jsem se, zda je ve squattu policie moc neobtěžuje. Prý, že ano a hlavně jí, protože je ženská. Ale nakonec jí nechávají a hlavně se zabývají jejími mužskými spolubydlícími, protože se pohybují mimo zákon. Zatímco Lucka ne, prý pracuje. „Ale já nedělám v bordelu, já si můžu vybírat.“

Dojeli jsme na konečnou do stanice Želivského. Ještě jsme spolu vystoupili a já jsem Lucce začal vysvětlovat a ukazovat, kudy na Žižkov. Lucka chtěla jít pěšky a vybrala si cestu po Vinohradské a dále Jičínskou. Chvíli jsem váhal, ale nakonec vzhledem k tomu, že nebydlím daleko, jsem na kus cesty nabídl Lucce doprovod. Šli jsme spolu, Lucka šla téměř rovně a dokonce se v pohodě vyhnula velké louži. Ještě chvíli jsme si spolu povídali. Po pár set metrech jsem se zastavil, abychom se rozloučili. Popřál jsem Lucce hodně štěstí a chvíli se za ní díval, jak odchází.

Bylo to opravdu zvláštní, myslím, že na toto setkání nikdy nezapomenu. Navíc – Lucka získala mé pochopení, ba dokonce i úctu. Měla tolik příležitostí o cokoliv mě požádat, měla tolik příležitostí se nabídnout. A nic z toho neudělala, ani nenaznačila.

„Lucko, držím ti palce a moc ti přeji, ať je tvá budoucnost slunečná a protkaná cestami plnými rozkvetlých květin.“