Kniha Johna Grishama „Advokát chudých“ (The Street Lawyer) a úzké souvislosti jejího děje s nadpisem mého blogu.
Kniha, která splňuje všechny mé nároky na kvalitní literaturu. A právě přínos této knihy je pro mě tentokrát nejdůležitější. Ten obvykle u tohoto druhu literatury z pochopitelných důvodů chybí.
Nebudu zde knihu nijak rozebírat ani popisovat její děj. To ani není potřeba. Název knihy je dostatečně výmluvný a srozumitelný. Ale každopádně její přečtení všem vřele doporučuji. A nejen těm, kteří ji ještě nečetli, ale i ostatním, kteří ji již mají přečtenu. Možná, že na mnoho souvislostí se současným životem nás všech již zapomněli, anebo si je ani neuvědomili.
Osobně se úplně neztotožňuji s hlavním hrdinou knihy, který opustil své velmi výnosné místo a začal žít jako advokát chudých. Ale přeci jen jsem prozřel. Kniha mi otevřela oči a díky ní nyní nahlížím jinak na svět kolem sebe, ale hlavně a především na lidi v něm. Jinak mé oči a mé „já“ vnímají především lidi bez domova. A to bez ohledu na to, zda se bez domova ocitli svou vlastní vinou, či nikoliv.
Ano, mnohým z nás lidé bez domova tak nějak překážejí. Snažíme se od nich co nejvíce vzdálit, abychom je necítili a pokud možno ani neviděli. Ale kolik z nás se zamyslelo nad tím, jaké možnosti k žití mají? Kolik a jaká je kapacita míst, kde se mohou vyspat, najíst, vykoupat, převléci? Kolika z nich se dostane finanční pomoci například formou podpory v hmotné nouzi? Jakou šanci mají zařadit se do společnosti nás, takzvaně normálních lidí?
Souvislosti s výše uvedenou knihou jsou naprosto zřejmé. Ale že nevidíte žádnou souvislost s imigranty? Já ano. Myslím si, že pokud dokážeme najít finanční zdroje pro pomoc imigrantům, měly by se najít i pro pomoc lidem bez domova. Však jsou to v naprosté většině „naši“ lidé. Lidé, kteří se zde narodili. Narodili se tak jako my, nazí a bez možnosti ovlivnit komu a kde. A někteří z nich již byli dokonce k životu na ulici tak nějak předurčeni. Na chvíli zapomeňme na to, že mnozí z nich jsou závislí na alkoholu, či dokonce na drogách. Vždyť se jim ani není co divit. Kolik z nás si dovede takový život představit? Kolik z nás se někdy alespoň trochu zamyslelo nad tím, že stačí i několik nešťastných náhod k tomu, abychom se ocitli mezi nimi? Mnozí z nich už nemají možnost volby a tedy ani šanci k návratu do normálního života.
Prosím, vnímejme lidi bez domova lépe. Snad i nějakou drobnou mincí bychom jim mohli jejich nesnadný život alespoň trochu ulehčit. A neříkejme, že dávat jim peníze, když je stejně propijí, je špatné. Zde si myslím, že to tak úplně neplatí.
A protože se názory vyvíjejí ba i mění, nabízím k přečtení i blog Migrace z jiného (mého úhlu pohledu), aneb – nic není černobílé, ze září minulého roku.
