Pohádka o fackách, cikánovi Dežovi s mačetou a tlusté knize

Bylo nebylo, za sedmero řekami a sedmero horami, kdesi na konci království v protáhlém výběžku vbíhajícím k sousedům se probudil cikán Dežo. Zlehka odstrčil svou ženu Eržiku a vysoukal se z postele. Rukou sáhl opatrně pod polštář a vytáhl starou mačetu. V kuchyni přejel nablýskaný kov brouskem Karborundum a prstem vyzkoušel ostří. Kdyby měl lepší náladu a kdyby nebyl Dežo, určitě by se usmál a snad by se i pyšně nadechl. Ale byl Dežo a náladu měl pod psa.

„Tak dneska poteče krev“, pošeptal a natáhl si na potetované tělo tílko bez rukávů. Přes břicho trochu (dost) nesedělo, ale co na tom, chlap má mít pořádnou váhu. Mačetu zdědil po tátovi a ten zase po svém tátovi, pamatovala toho opravdu hodně a viděla i kus světa. Táta s ní „pracoval“ v okolí Košic a děda dokonce někde v Němcích. Dežo zastrčil mačetu za opasek a vyrazil z domu. Právě se začalo stmívat. Rodinka si odpoledne zdřímla a trochu se to protáhlo. Kdyby ho po obědě Eržika nevytočila a kdyby nebyl Dežo, určitě by se sentimentálně zaculil nad spící rodinkou. Ale byl Dežo a Eržika ho v poslední době fakt štvala.

Za pár hodin už o tom slyšelo celé království: cikán Dežo vešel do hospody a posekal mačetou prvního bílého frajera, který měl nějakou hloupou poznámku o cikánech. Frajer teď leží v královské nemocnici a Dežo na slamníku v šatlavě. Kdyby pokládal bílé frajery za lidi a kdyby nebyl Dežo, určitě by teď litoval těch 16 sečných ran a toho, že možná ten bílý frajer přijde o ruku. Ale byl Dežo a litoval jenom toho, že přišel o svou mačetu. Dokonce by se mohlo zdát, že se i usmál. Venku začalo svítat.

….

V hlavním královském městě se právě probouzel správce královské pokladny Bechyně (prosím nezaměňovat s  „bachyně“). Moc toho nenaspal. Ne že by ho trápila královská pokladna, to už dávno ne. Ne, že by ho trápilo, že ho nikdo nemá rád, na to si už dávno zvykl, a navíc ti mravenci v podhradí mu stejně byli vždycky lhostejní. Není ho dost vidět! Málo se o něm píše v královských novinách a v královské televizi nebyl nevím jak dlouho! To je ta noční můra, pro kterou nemůže spát. Nic z toho samozřejmě nebyla pravda. Bylo ho všude až až, ale vysvětlujte to někomu, kdo se má tak rád.

Zabloudil očima k nočnímu stolku. Kdyby to uměl a kdyby to nebyl Bechyně, usmál by se. Ale byl to Bechyně a proto se jen jízlivě zašklebil. Řešení mu nabídla myšlenka z té tlusté knihy:

„Propaganda, která přináší žádaný výsledek, je dobrá, každá jiná je špatná… Z toho důvodu je nesmyslné říci, že něčí propaganda je příliš primitivní, příliš krutá, příliš brutální nebo příliš nečestná, neboť na žádném z těchto výrazů nezáleží…. Propaganda je vždy prostředek k cíli.“

Když se do knihy před půlnocí začetl, dostal zprávu, že kdesi ve výběžku na konci království jakýsi cikán Dežo posekal mačetou spoluobčana. Nešlo o nic osobního. Občan provokoval a Dežo mu naložil. Noviny, televize, rádia, všichni píší a mluví jen o Dežovi. Jako by sama prozřetelnost spojila Dežu s tlustou knihou v rukách správce pokladny. Celou noc se mu ta myšlenka honila hlavou.

Bechyně se posadil na posteli a rukou pohladil knihu. „Ten malý kulhavý ďábel!“, pošeptal a myslel tím Josepha Goebbelse, o kterém tlustá kniha vyprávěla. Posnídal nad novinami, juknul na zprávy v televizi, zaklapnul aktovku a vyrazil z domu. Kdyby lidi v podhradí nepokládal za mravence a nebyl Bechyně, litoval by občana se 16 sečnými ranami a vymýšlel by, jak mu pomoci. Ale byl Bechyně a litoval jenom toho, že si svou tlustou knihu nepořídil dříve.

Za pár hodin o tom slyšelo celé království: správce státní pokladny zfackoval mladíka, který na něj pokřikoval nějaké hloupé poznámky o jeho charakteru. Mladík je neznámo kde a Bechyně vtipkuje na tiskové konferenci královské rady. Kdyby žil Bechyně v normálním království a nebyl Bechyně, ležel by teď na slamníku v šatlavě. Ale je Bechyně a těší se, jak je ho konečně všude vidět a ještě víc se těší, jak si večer lehne do postele a začte se do své tlusté knihy.

…..

„Naši popojeli“, zašeptala Eržika Dežovi. „Jdeme všichni do královského města, tam můžeš naložit frajerovi, co má kecy a nejdeš do šatlavy. A mačetu máš už doma, čornuli jsme ji na stanici.“ Kdyby mu v tom nebránili mříže a kdyby nebyl Dežo, určitě by Eržiku láskyplně objal. Ale byl Dežo a myslel jen na svou starou mačetu. Mohlo by se zdát, že se i usmál.

Tlustou knihou je míněna kniha: Goebbels - pán myšlenek Třetí říše (Irving David)