Nevnucujme Egypťanům naše představy o demokracii

Tak jako někteří rodiče nutí své děti sportovat, muzicírovat, tančit jen proto, že sami chtěli být sportovcem, hudebníkem či tanečníkem a nepovedlo se jim to, tak se Evropané snaží nutit národy mimo Evropu budovat vysněné demokracie evropského typu. Možná i proto, že nám samotným se zatím ta ideální demokracie najít nepovedla.

Seděli jsme spolu ve staré Káhiře, v malé pouliční kavárně, kouřili vodní dýmku a popíjeli. Já silný, sladký čaj s mátou a můj kamarád Amir silnou, sladkou kávu. Bylo před půlnocí, den uprostřed týdne a kolem bylo velmi rušno. Káhira nikdy nespí !

Jeden z večerů, které se vám vybaví i po mnoha letech. V kavárně bylo úplně plno. Obyčejné plastové židličky byly obsazené samými mladými lidmi. Skupinky mladých dívek pokuřovali vodní dýmku, na stolcích před sebou položené mobily, na očích moderní brýle a hlavy většinou zakryté burkou. Skupinky mladíků probírali fotbalový zápas, který ze záznamu vysílala televize uvnitř kavárny. Byl jsem široko daleko jediný bílý člověk, ale všem to bylo jedno. Byl jsem hostem v jejich světě, tolik odlišném od našeho, ale se stejnou radostí ze života, stejnou touhou žít život po svém.

 Probírali jsme s Amirem, co se stane až odejde Mubarak. Jak moc je symbolem Egypta, co dokázal, co pokazil, jak jej vnímají lidé a kdo by mohl přijít po něm. Bylo před šesti lety ! A byla to debata, kterou vedli všichni. Tak proč teď tolik překvapení a údivů a dohadů, nejasných a nekonkrétních postojů ? Na tuto chvíli přece všichni rozumní politici v Evropě i ve světě museli být připraveni, museli ji očekávat.

 Nejsem arabista a nejsem ani profesionální politik, či politický analytik, ale jsem člověk, který je v Egyptě aktivní 20 let. A za ty roky jsem spolu s Egyptem zažil několik opravdu velikých krizí, vždy vyvolaných teroristy. A pokaždé jsem byl znovu a znovu překvapený kde Egypťané berou sílu se z těch krizí vyhrabat a s hrdou hlavou žít dál, jako by se podobné situace nemohly už nikdy opakovat. Proto k nim mám veliký respekt a velkou úctu. Za ty roku jsem se od nich ledascos naučil, například to, že Egypťané nejsou Arabové, ale Egypťané, takže psát o Egyptě jako nejlidnatější arabské zemi je trochu zavádějící. Egypťané chtějí žít svůj život podle svých egyptských představ, ne podle arabských nebo evropských, či amerických. Mají na to právo a ostatní by takové právo měli respektovat.

 Jiný  můj egyptský přítel na každé krizi vydělal, každá krize posílila jeho postavení na trhu. Seděl jsem u něj v kanceláři asi týden po vraždě 58 turistů v Údolí králů v roce 1997. Ze dne na den přestali do Egypta proudit turisté a celý egyptský turistický průmysl se chystal propouštět. Nabil mi s úsměvem prozradil, že se chystá koupit dvě luxusní lodě a bude jim ještě rekonstruovat interiéry, aby patřily k nejlepším parníkům, co kdy brázdily vody Nilu. Díval jsem se na něj tak trochu jako na blázna. Ale vysvětlil mi, že je teď koupí za méně než polovinu jejich hodnoty, interiéry, že mu dodavatel upraví jen za nákladovou cenu, aby nemusel propouštět své zaměstnance a až se turisté vrátí půjdou nejdříve do těch nejlepších a nejluxusnějších kapacit a budou za to ochotni zaplatit. A kde na to vezmeš, ptal jsem se. „Vždycky mám hotovost pro takovou příležitost. Vytvářím pro takovou příležitost rezervy po celou dobu svého podnikání. A také mám v sejfu peníze na mzdy pro své lidi na jeden rok, abych se mohl postarat o své lidi a koupit si v době krize ty nejlepší lidi na trhu. Budou určitě k mání.“ A všichni „jeho“ lidé k němu vzhlíželi a vzhlížejí dodnes jako velké autoritě.

 A tak je nastavené egyptská společnost. V čele musí být nesmírně silná a respektovaná autorita. Vůdce, který za mnoho obyčejných lidí vyřeší jejich problémy. Vůdce, který udrží respekt a sílu země ve vnějších vztazích a který bude mít vizi jak vylepšit život obyčejným chudým Egypťanům. Jak tady může pomoci Česko nebo Evropa, která sama takové vůdce postrádá ?