Už dva roky svět se zaujetím sleduje Syrskou reality show, zvanou občanská válka. S nechutným zaujetím perverzních šmíráků nám štáby reportérů z celého světa předvádí syrské krvavé divadlo. Pro obveselení zhýčkaných světových konzumentů. Dva roky můžeme sledovat takřka v přímém přenosu jak pravidelné, ozbrojené jednotky diktátora Asada útočí na obytné čtvrťi syrských měst.
Vidíme drahé výrobky ruského, leteckého průmyslu jak bombardují civilisty na syrských předměstích. Proč ne? Rusko je přece stály člen rady bezpečnosti OSN. A má tedy odpovědnost za udržování civilizovaných pravidel vedení válek ve světě. Pravda není až tak objektivní. Zejména, vzhledem k onomu zbrojnímu kontraktu ve výši 10 miliard dolarů, které uzavřela ruská vláda s Asadem těsně před vypuknutím opozičních nepokojů. Jde přece o hrubý národní produkt, aktivní finanční saldo a pracovní místa ruských dělníků. Pár desítek tisíc zavražděných syrských civilistů a pár set tisíc syrských uprchlíků jsou jen vedlejší náklady. Navíc Rusko je platit nebude.
Dva roky většina světa mlčí. Co je světu do toho, že se v Sýrii lidé vraždí mezi sebou? Každý má přece svých starostí dost. A každý se podle neoliberálních, ideologických klišé, má starat hlavně sám o sebe. To je věc občanů Sýrie. Raději se do toho nebudeme plést. Když vidíme jak parta darebáků kope do nějakého chudáka na ulici, také se přece nebudeme angažovat. Co my o tom víme a třeba si to dotyčný zasloužil. Co tě nepálí zkrátka nehas. Bohužel z této lhostejnosti vznikly v historii ty největší celospolečenské požáry. Když to nikdo nehasí už v zárodku, potom se nemůže divit, že až ten požár zesílí, tak už se uhasit nedá. A pálí jako čert. I ty, které to původně nepálilo.
Ale tohle není hra ve stylu Pálí vám to. I když těm co nehasí, co je nepálí, to většinou příliš nepálí. Tohle je úplně jiná show. Hlasy nechme je ať si to rozdají mezi sebou tu budou vždycky. Jenže je tu jedna velká potíž. Říká se jí uprchlíci. Většina obyvatel státu jaksi nemá schopnosti, síly ani zájem účastnit se ozbrojených bojů. Jediným cílem této většiny je nějak přežít. A to se na frontové linii mezi vládou a opozicí jaksi nedá. Zvláště, když se nedá určit kudy ta linie vlastně přesně vede. Jestli občanův potomek dostane do hlavy kulku z hlavní armády diktátora či spravedlivou kulku opozičních sil je tomu občanovi jedno. On by jen rád svého potomka bez zbytečných nových otvorů v lebce. A tak se vydá na cestu pryč.
A původně syrský občanský problém začne najednou zajímat zejména sousední státy. Když vám přes hranice proudí desetitisíce uprchlíků, kteří potřebují jíst, pít, někde být a něco dělat, najednou se občanská válka v Sýrii stává záležitostí Turecka, Iráku, Libanonu. A potažmo i dalších zemí v oblasti. Samozřejmě je možné v rámci zvýšení sledovanosti zpravodajských šotů ze Sýrie postavit po celé délce syrských hranic vysoký plot a sledovat dění v této super reality show pouze kamerami zvenčí i zevnitř. A můžeme využít služeb sázkových kanceláří, které jistě vypíší kurzy na to, kdo v Sýrii zbude nakonec jako ten jediný Vyvolený. Vždyť jak známo, nejlepší zůstanou. Trochu morbidní, trochu nechutné, ale takové už reality show zkrátka jsou.
Hlavně, když to lidi baví a je vysoká sledovanost. Je pozoruhodné, že osudy uprchlíků před občanskými válkami zajímají diplomaty v OSN ze všeho nejméně. Inu proč si zaplevelit vysokou diplomacii blbostmi jako je morálka, slušnost či soucit. No, fuj! Kariérní diplomat není žádný hippie! A když se po dvou letech stane nevyhnutelné. Někdo použije něco z obrovského syrského arsenálu chemických zbraní, tedy zbraní hromadného ničení, jejichž použití proti civilistům je omezeno řadou mezinárodních smluv a závazků. Najednou se začne něco dít. Dost pozdě, ale přece, dalo by se říct. To, že použítí chemických zbraní bylo jednou nevyhnutelné vychází už z jejich počtu v zemi. Sýrie a její armáda jsou co do množství držených chemických zbraní na 4.místě na celém světě. Jejich použití muselo přijít.
Argumenty některých fandů diktatury ve stylu, proč by Asad používal takové zbraně právě teď, když k zemi byli inspektoři OSN, je trapný. Hledat logiku v činech šíleného diktátora je zbytečné. Navíc je to důkaz, že diktátor nemá pod kontrolou nejen území vlastního státu, ale ani velení vlastní armády. Upřímně je mi úplně jedno zda vyhraje ve sporu Rusko, které porušuje některá lidská práva svých obyvatel, nebo USA, která dělají v podstatě totéž
Zajímá mne jen osud syrských civilistů a uprchlíků ze země. Mám dost telepatů, kteří vždy nejlépe vědí, co si většina obyvatel Sýrie myslí, či co vlastně chtějí. Nemám rád odborníky ani amatéry, kteří ví, že stabilita diktatury je pro všechny zúčastněné lepší než chaos demokracie. Jediný kdo má právo rozhodovat o politickém systému ve své zemi mají být její obyvatelé. A neznám lepší způsob, než skutečně svobodné hlasování. Jeho vypovídací hodnota je vždy lepší než dohady vyvolených. Takže jsou mi ukradené demonstrace šílených pacifistů či fanatických anti Amerikanistů. Tito lidé syrským civilistům rozhodně nepomohou.
Raději bych se spolehnul na mimořádné schopnosti amerických a francouzských letců. S těmi se dá alespoň pracovat. A v Libyi dokázali uspět. Desetitisíce libyjských civilistů jim vděčí za svůj život. Vždycky vsadím na svobodné hlasování obyvatel proti mínění diktátora a jeho příznivců. Vždycky vsadím na vojenskou pomoc zvenčí, která dostane diktátora na kolena a umožní svobodné hlasování. Vždycky vsadím na demokracii a dodržování lidských práv proti diktatuře a porušování lidských práv a svobod. Vždycky mne zajímá prospěch obyvatel země a jejich mínění, než odhady politických komentátorů.
