Mnozí lidé jsou pevně přesvědčeni, že oni jsou jediní kdo řídí svoje osudy. Ve své nadutosti, pýše a samolibosti jsou přesvědčeni, že všeho čeho v životě dosáhli, dosáhli pouze vlastními silami, vlastní prací a vlastním úsilím. Ve své omezenosti si nejsou ochotni připustit, že na jejich život a životní úspěchy jichž dosáhli má vliv nesmírné množství každodenních nehod a náhod, které prostě nebyli s to jakkoliv vlastními silami ovlivnit.
V diskusi pod svým posledním článkem jsem byl požádán, abych vysvětlil jakým způsobem si vysvětluji termín Sociální spravedlnost. Pro mně je tento termín dán ustanoveními Listiny práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky. Už článek 1. hovoří o tom, že lidé jsou svobodní a rovní ve své důstojnosti a svých právech. Článek 3. zase uvádí, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu. Mimo jiné i bez rozdílu sociálního původu, majetku nebo rodu.
Samotný termín Sociální spravedlnost musí ve své podstatě odrážet skutečnost, že všichni v životě nestojíme na samotném počátku na stejné startovní čáře. Mnozí jsou zvýhodněni a jiní znevýhodněni. Spravedlivé je, aby ti i ti měli stejné možnosti a stejný přístup k uplatnění svých práv. Nikomu z těch nezvýhodněných nesmí být jakýmkoliv způsobem bráněno k přístupu například ke vzdělání a v následném uplatnění svého vzdělání, schopností a znalostí na trhu práce. Skutečnost, že osoba nepochází z rodiny kde by rodiče dosáhli vyššího než například základního vzdělání či z rodiny, která patří k hlubokému podprůměru co se týče vlastního majetku nebo patřičného sociálního zázemí, nesmí hrát jakoukoliv roli v možnosti osoby ucházet se o získání vyššího vzdělání a z toho vyplývajícího uplatnění se na trhu práce.
V každém civilizovaném státě existuje řada sociálních pojistek, která se snaží omezit možnost, aby talentovaní jedinci, kteří jsou sociálně hendikepováni svým původem, nesli toto své znevýhodnění celý svůj život. Zajistit svým občanům základní jistoty co se týká přístupu ke vzdělání je povinností každého státu. Stát má moudře využívat prostředků získaných z výběru daní pro účely například sociálních stipendií, které by zaručily stejný přístup k vyššímu vzdělání i pro osoby sociálně znevýhodněné. Hezkým příkladem přístupu státu ke svým občanům je můj oblíbený politik, bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Tento právník a politik evropského formátu neopomene při každé příležitosti zdůraznit svůj sociální původ. Téměř do každého projevu nezapomene přidat skutečnost, že je synem pomocného stavebního dělníka a uklízečky. Na svůj původ je patřičně hrdý a zároveň dělá při každé příležitosti reklamu svému státu. Jen systém sociálních stipendií umožnil této osobnosti dosáhnout vysokého vzdělání a spolu s jeho pílí a pracovitostí dosažení tak vysokého politického postu.
Přesto se i dnes najdou lidé, kteří odmítají přijmout skutečnost, že jenom píle a pracovitost prostě nestačí k získání vyššího vzdělání a odpovídajícího uplatnění na pracovním trhu. Ve své sebestřednosti považují svoje úspěchy v zaměstnání za výsledek pouze svého přičinění a z toho logicky odvozují, že neúspěchy ostatních jsou rovněž výsledkem jejich neschopnosti, lenosti či dokonce nedostatku cílevědomosti. Tito hloupí a ješitní lidé nejsou s to pochopit jak je možné, že dvě třetiny zaměstnanců nepobírají v tomto státě ani průměrnou mzdu. Jediným vysvětlením pro ně je, že ona zmiňovaná masa téměř tří milionů zaměstnanců prostě je banda flákačů a nemakačenků, kteří se podle nich pohodlně vezou na nafouklém sociálním polštáři, jehož tahání leží na jejich bedrech. A připadá jim hluboce nespravedlivé, že by měli platit vyšší daně, které jsou utráceny tak nehospodárným způsobem jako je sociální zabezpečení osob, které se dočasně ocitly v sociální nouzi.
Jaký je to rozdíl oproti vyspělým zemím, kde úspěšní jsou vychováváni v pokoře a skromnosti. Solidarita zde není sprostým slovem a dosažení nejvyšší daňové sazby je důvodem k hrdosti a mírou úspěchu, nikoliv důvodem pro zlobu a nenávist k těm méně úspěšným. Progresivní zdanění je naprosto normální ve všech civilizovaných zemích světa. To pouze u nás se omílá mantra jakési nesmyslné rovné daně. Zvýšená sazba daně se nebere jako něco zcela přirozeného, ale jako trestání úspěšných, pilných a pracovitých lidí. Z pohledu těchto bohorovných vykladačů jediné pravdy pouze pracovitost, píle a úsilí přináší vyšší finanční příjmy. Jakoby snad lidé pracující na nižších pozicích nepracovali dost usilovně.
Podstata problému dle mého skromného mínění spočívá v samotném principu úspěšnosti. Pokud bychom přijali tezi, že pouze míra schopností, znalostí a vědomostí spolu s pílí a pracovitostí vede k tomu aby člověk získal vzdělání a tomu odpovídající pracovní postavení, znamenalo by to, že v tomto dokonalém světě je každý post obsazen tím nejlepším možným adeptem. A k vyvrácení takového hloupého názoru postačí podívat se kolem sebe. Nebo si snad opravdu myslíte, že šéf Vaší pošty, banky, prodejny potravin, finančního úřadu, nemocnice, soudu či dokonce ministr financí je skutečně ta dokonalá osoba na svém místě? Skutečně se nenajde někdo kvalifikovanější na daný post? To, že na určitých pracovních pozicích sedí lidé u kterých často nechápeme jak se k té práci proboha dostali, je fakt, že o přijetí nebo nepřijetí do zaměstnání nerozhodují ani tak délka vaší praxe nebo dosažené vzdělání, ale řada naprosto iracionálních věcí, které nelze ovlivnit. Někdy je na danou pozici přijat člověk jenom proto, že se prostě ocitnul na pravém místě ve správnou dobu. Rozumní lidé si uvědomují, že jsou úspěšnější než jiní hlavně proto, že měli v životě prostě více štěstí. A vyšší daně, které za to platí nejsou ani tak trestem, ale spíše formou solidarity s těmi, kteří takové štěstí neměli. Řada úspěšných osob ve vyspělých zemích se neomezuje pouze na placení daní, ale o svůj úspěch se dělí dalšími formami. Například provozováním charitativních činností. Charita jim neslouží pouze jako druh osobní reklamy jak je tomu často u nás, ale jako skutečná nezištná pomoc a starost o ty, kteří neměli takové štěstí.
V závěru bych snad dodal, že lidé a zvláště úspěšní lidé, by měli svou existenci na této planetě pojímat v celkovém pohledu. Na této planetě žijí miliardy osob, které ač pracují sebe usilovněji, nikdy se neodlepí ze života na sociálním dně. Ze života, který si dobrovolně nevybrali. Každý rok se v rozvojových zemích narodí řada výjimečných osobností, které nikdy nedostanou příležitost posloužit svým talentem k rozvoji lidské společnosti. O to víc by si měl každý člověk uvědomit, že za svůj úspěch vděčí té mase lidských bytostí, kteří úspěchu nikdy nedosáhnout ač se o to svědomitě a každý den snaží. Pokora a skromnost je lékem na samolibost, nadutost a pýchu!
