Princip kolektivní viny je nepřijatelný.

Jako po každém sjezdu sudetských Němců se zase objevují spekulace o revizi historie. Přitom něco takového je zhola nemožné. Nelze z dnešního pohledu posuzovat historické události či je primitivně vytrhávat z jejich historických souvislostí a z dějinného kontextu. Na druhou stranu je třeba už konečně jednou naplno říct, že princip kolektivní viny je zkrátka nepřijatelný pro jakoukoliv civilizovanou společnost. A odsun sudetských Němců po roce 1945 z jejich domovů byl jednoznačně aplikací kolektivní viny na nevinné příslušníky německé a maďarské národnosti. Odsun provedený bez ohledu na individuální vinu těch, kterých se týkal byl nespravedlností a nebál bych se označit jej jako zločin. Nelze aplikovat vinu pouze na základě národnostního původu.

Československá vláda se v podstatě a za souhlasu vítězných mocností zachovala stejně jako vláda nacistického Německa, která rovněž hromadné soudila a odsuzovala osoby pouze na základě jejich národnostního původu. Odsun československých občanů německé a maďarské národnosti, tak byl pouze pokračováním nacistických zločinů, ovšem tentokráte ze strany vítězů. Nebyl to akt práva či spravedlnosti, ale akt institualizované, kolektivní pomsty. Do tohoto rámce zapadají i zločiny jednotlivců na nevinných německých spoluobčanech v bezvládí po skončení druhé světové války. Vražda zkrátka zůstává vraždou. Zabití jiného člověka bez ohledu na jeho individuální vinu, lze ospravedlnit pouze ve válce. Ať už oficiální a nebo občanské. Zabití lze také obhájit nutnou sebeobranou. V případě zločinů spáchaných po ukončení války na nevinných civilistech jen na základě jejich národnosti neplatí ani jeden z těchto důvodů.

Akt pomsty na nevinném člověku nelze ospravedlnit žádným zákonem. Ani tím československým dodatečně přijatým novým parlamentem v roce 1946, který zločince, kteří spáchali zločin v období bezvládí roku 1945 vyviňuje. Je to stejný nesmysl, jako by chtěl parlament hlasováním zrušit gravitační zákon. Ty zločiny a jejich pachatelé a už vůbec ne jejich oběti nikam nezmizeli. A nezmizel ani zločin. Taktika pštrosa zkrátka nefunguje. Přesto je třeba nenechat se posunout k nějakého zobecnění. Vyskytly se případy kdy lidové soudy skutečně dostaly do rukou zločince z řad německých obyvatel, kteří otevřeně spolupracovali s nacistickým režimem a kvůli jejich aktivitám a udáváním se mnoho českých vlastenců, příslušníků odboje či těch kteří jim pomáhali nevrátilo z nacistických vězení a koncentračních táborů. V případě, že chyběl nezávislý soud, který měl rozhodnout o jejich zločinu, dá se rychlá exekuce ze strany obětí či jejich příbuzných, měřeno kontextem doby, pochopit. Nikoliv zcela omluvit.

Jenže polní soudy bez možnosti obhajoby či odvolání, zkrátka nepatří do právního státu. Ale za to, že po skončení okupace nacistickými vojsky vzniklo bezvládí zase nemohou ti občané, kteří na území této zdivočelé země žili. Navíc tyto polní soudy způsobily smrt nejen mnoha nevinných lidí, ale bohužel i těch, kteří se účastnili protinacistickéhoodboje. To nemluvím o vraždách celých německých rodin včetně žen a dětí. Takové zločiny a nebylo jich málo se stávaly a tím, že o nich budeme mlčet, či je dokonce omlouvat nezískame to hlavní co bychom získat měli. A sice pochopení a z něj vyplývající poučení. Miloš Zeman řekl při návštěvě Rakouska, že je lepší odsun než smrt. Pominu li jeho vrozené buranství, lze s takovým názorem v omezené míře souhlasit. Pokud se týká nevinných spoluobčanů německé národnosti, tak zmíněný názor jistě platí. Samozřejmě musíme pominout běžné civilizované normy jako právo, spravedlnost, soudy a podobně. Ostatně opomíjet tyto pojmy Milošovi šlo vždy. Jeho bohorovnost Klausova typu je obecně známá. Vzhledem k pojmu spravedlnost, však Zemanův výrok neobstojí.

Právo je tu od toho, aby trestalo viníky a chránilo nevinné. Jenže hromadný odsun ve své podstatě neudělal ani jedno. Neochránil nevinné před ztrátou domova a majetku, ani nepotrestal skutečné viníky. Ti už byli většinou dávno pryč. Šlo o uplatnění kolektivní viny. Nemá smysl se odvolávat, že šlo o akt posvěcený či schválený vítěznými mocnostmi na konferenci v Postupimi. Na principu uplatnění kolektivní viny to nic nemění. Na druhou stranu je tento akt stejně jako třeba Benešovy dekrety už součástí historie. A revidovat historii je nemožné. Napravení tehdejších křivd by totiž dnes vedlo k vytvoření křivd nových. Což není zrovna kolektivní postoj. Čechům, však ne zcela cizí jak ukázal nedávný zákon o majetku církví.

Bohužel zákonem o církevním majetku nám naší pravičáci dost zavařili. Pokud dojde k navrácení majetku, který byl evidentně zabaven v rámci pozemkové reformy před rokem 1948, k čemuž nejspíše dojde, jsou ohroženy i Benešovy dekrety a jejich platnost. A otevírá se možnost majetkových nároků a náhrad z řad sudetských Němců. A to nemluvím třeba o majetkových nárocích rodiny Baťů. Ale to je z jiného soudku. Podstatou je falšování historie a nesmyslná obhajoba principu kolektivní viny, která je nesmírně nebezpečná. Posiluje totiž předsudky na úkor faktů. Stejná kolektivní vina se tak běžně používá nejen v myslích mnoha Čechů směrem k národnostním menšinám, ale i k přistěhovalcům či muslimům. Kam takové uvažování vede známe také z historie. Zejména proti židovské pogromy a různá konečná řešení musí být varováním. Doby kdy fungoval Kartaginský mír jsou dávno pryč. Nenechme si falšovat vlastní dějiny. Kdo se nepoučí z vlastních dějin, ten je obvykle nucen si je zopakovat!