Okupace Československa byla ukázkou slabosti a zbabělosti bolševiků

Ač jsem typickým produktem pražského jara 1968, narodil jsem se už v okupované zemi. Způsob jakým bolševici z Kremlu ukončili pozoruhodný proces humanizace totality v Československu v srpnu 1968 byl jednoznačně důkazem zákeřnosti, slabosti a zloby bolševického režimu. Také to byla v ruském bolševickém podání, pěkná ukázka starého carského imperialismu. Bolševici v oblasti zahraniční politiky na tradici carského imperialismu zdatně navázali. Napomohl jim i Leninův šílený ekonomický systém okopírovaný z válečného, plánovaného hospodářství Německa a Rakouska v období první světové války.

Nesmyslný důraz na zbrojní a těžkou, vojenskou výrobu s potlačením lehkého a spotřebního průmyslu, i v době míru umožňoval zahraniční politice orientovat se na plnění imperiálních cílů. Rozšiřování teritoria ruského impéria o nová dobytá území byl hlavní doktrínou vojenské i zahraniční politiky bolševického státu.

Okupace pobaltských republik a připojení jejich území k Sovětskému svazu, válka s Finskem a obrovské územní ztráty tohoto malého a statečného státu ještě v roce 1939 jsou důkazem arogantní rozpínavosti bolševiků. Stejně jako pozdější ukázka pragmatismu sovětské zahraniční politiky, smlouva s Hitlerovským Německem a následný územní zisk obrovské části Polska. Masakr polských důstojníků v Katyni byl jen potvrzením perverznosti totalitního stalinského režimu. Jednotky NKVD, pohrobci Čeky a předchůdci KGB se na dobytých územích chovaly se stejnou krutostí a arogancí jako později jednotky SS na dobytých územích Sovětského Svazu.

Nacisté ve své nadutosti v roce 1941 propásli historickou šanci na vítězství. Na nedávno Rudou armádou okupovaných územích byly německé jednotky vítány jako osvoboditelé. Kdyby Hitler využil nečekaného spojenectví mohl dostat Stalinova ruského, imperiálního medvěda na lopatky. Také tzv.velké vítězství Rudé armády je přeceňováno. Po nesmyslné Stalinově čistce v důstojnickém sboru Rudé armády zůstal ve vedení těchto vojsk slabý podprůměr důstojníků a generálů.

Rudá armáda sice v posledních necelých dvou letech války vítězila, ale za cenu neuvěřitelných lidských a materiálních ztrát. Byli to vězni z gulagů, kteří v prvním sledu sloužili jako potrava pro nacistická děla a kulomety. Zpět to nešlo, protože tam už byla přehradná palba vlastních sovětských politruků, kteří bez slitování vraždili své vojáky. Způsob jakým Stalin nechal vykrvácet Varšavské povstání byl jen pokračováním imperiální politiky Ruska. Stejně jako chování sovětských vojáků na dobytých územích.

Po bolševickém převratu v Československu to byli sovětští poradci, kteří organizovali státní teror a justiční zločiny. Slabost a zbabělost bolševické tyranie a její příznaky se opakovaly stále častěji. Maďarské události jasně ukázaly hrůznost bolševického režimu. Ukázaly jeho pravou imperiální povahu. Nešlo o žádný socialismus či dokonce komunismus. V Maďarsku byl režim, kde majitele továren jen vystřídali členové politbyra všemocné státostrany, nazván příhodně státní kapitalismus. Rozhodně nešlo o žádnou diktaturu proletariátu. Naopak. Proletariát přišel i o ta poslední sociální práva za která bojoval posledních sto let. A upadl do skutečného otroctví.

Stavba berlínské zdi byla jen dalším důkazem bezradnosti a slabosti bolševického režimu. Okupace Československa jasně ukázala, že tento zrůdný režim nelze zevnitř jakkoliv reformovat. Zbabělé, násilné a naprosto zbytečné obsazení suverénního a je třeba jasně říct, že do té doby naprosto loajálního Československa byla předsmrtná křeč Sovětského Ruska. Dalšími kamínky, které potvrdily smrt bolševické totality byla Helsinská konference a na mi navazující Charta 77 a její obdoby v jiných státech. Zvolení polského papeže. Vznik a činnost prvního nezávislého odborového svazu Solidarita, smrt starců v sovětském politbyru nástup Gorbačova. To už ale bylo na reformy pozdě.

Chtěl bych vyjádřit hlubokou úctu především obětem zbabělé ukázky ruského imperialismu. A vzdát čest i osmi statečným Rusům a Ruskám, kteří po okupaci Československa veřejně na Rudém náměstí odsoudili tento podlý čin vlastní vlády. Věděli, že je vězení za jejich statečný občanský postoj, nemine. Skutečný hrdina je vždy ten, který se sice bojí, ale stejně svůj čin vykoná! A i když tento symbolický protest osmi spravedlivých mužů a žen nevykoupí zločiny okupace, přesto je důkazem existence ruského svědomí, vzdoru a touhy po skutečné svobodě! A inspirací pro současný boj proti dnešní Putinově diktatuře.