Nobelova cena pro Nobelovu komisi.

Letošní rozhodnutí Nobelovy komise a udělení ceny za mír čínskému disidentovi a vězni svědomí Liou Siao-po je po dlouhé době jedním z nejlepších výroků této komise. Po loňském rozpačitém a nešťastném udělení ceny čerstvě zvolenému americkému prezidentovi, tentokrát rozhodla ta méně pragmatická část Nobelovy komise. Prostě ta část, která více dbá na dodržování odkazu samotného Alfreda Nobela. Je potěšující vidět, že jisté principy mají stále navrch před silou a mocí peněz. Je to stále více osvěžující. Stejně jako zvyšující se počet světových měst, které se pravidelně účastní populární akce vlajka pro Tibet. Rozhodnutí Nobelovy komise prostě jen stvrdilo to co musí být každému průměrně vzdělanému člověku nad slunce jasnější. Že lidská svoboda je univerzální hodnota, která pramení z lidské přirozenosti. Lidská svoboda je prostě nezbytná pro život člověka stejně jako jídlo, voda či vzduch, který dýchá.

Základní lidská práva jsou univerzálním principem na kterém je založena sama podstata lidské společnosti a moderní civilizace. Vždycky tomu tak bylo a vždy tomu tak bude. Bez ohledu na tisíce let nejrůznějších diktatur, každý člověk přirozeně tíhne k ideálnímu stavu, k lidské svobodě. A není to otázka ani tak rozumové volby, jako spíše otázka pudová a instinktivní. Bez univerzálních lidských práv se žádný člověk neobejde. Skutečný život není bez těchto práv a svobod vůbec možný. Bez těchto přirozených lidských hodnot se v podstatě nedá hovořit o skutečném plnokrevném lidském životě. Bez svobody se ze života stává pouhá bezduchá existence. Zvláště důležité bylo rozhodnutí Nobelovy komise i z hlediska nátlaku, který vyvíjeli čínští komunističtí soudruzi na vládu svobodného Norska. Těžko se dá vysvětlit těmto ignorantům pojem nezávislosti Komise na centrální vládě dokonce i své vlastní země. Jak příznačné a jak varující. Trapný pokus o nátlak jistě každému pamětníkovi připomněl stejné nevybíravé metody nátlaku od bolševiků sovětského typu před rokem 1989.

A ačkoliv se může Čína spolehnout na sílu svých peněz a mohutnost své ekonomiky, je bezmocná proti některým základním principům fungování lidské společnosti. Každá diktatura je totiž už ze své podstaty postavena proti lidské svobodě a proti lidské přirozenosti. A každý takový typ vlády a státní existence směřující k potlačení jistých lidských přirozených vlastnosti a potřeb je odsouzen k nezvratnému konci a zániku. Přitom letošní laureát Nobelovy ceny toho neudělal zase tolik. Alespoň z úhlu pohledu zhýčkaného středoevropana. Prostě jen poukázal na absenci svobody slova v čínské společenské praxi i když se k tomuto principu pokrytecky hlásí i sama diktátorská strana v ústavě čínské lidové republiky. Tohle pokrytectví se stalo osudným celému bolševickému bloku na konci 70.let minulého století. Helsinská konference tehdy odhalila představitele komunistických diktatur jako pokrytce a ubohé lháře. Představitelé komunistických zemí se tehdy demaskovali jako nesvépravné loutky Kremlu.

A samotný Kreml se prezentoval svou omezenou a imperiální arogancí. Vzhledem k tomu, že vznik Charty 77 byl reakcí na výsledek Helsinské konference. Tak můžeme podobný vývoj očekávat i v současné době. Netrvalo ani 4 roky od vzniku Charty 77 a v Polsku vzniklo nezávisle odborové hnutí Solidarita, které se významně přičinilo o pád celého sovětského kolosu na hliněných nohou. Ten pád v podstatě vyvrcholil pádem Berlínské zdi za necelých 14 let od Helsinské konference.  Udělení Nobelovy ceny za mír je jasným signálem, že univerzální principy a hodnoty na kterých je založena naše civilizace jsou stále důležité ba dokonce i důležitější než dříve. Je to podobné gesto mezinárodního společenství jako udělení Nobelovy ceny za literaturu pro Jaroslava Seiferta v roce 1984. Tuto cenu měla alespoň možnost osobně převzít dcera básníka. Chování čínské vlády je ukázka ubohosti a trapnosti. Zatčení manželky nositele Nobelovy ceny a její internace bez soudu pouze s úmyslem zabránit jí převzít cenu za manžela je důkazem slabosti a zranitelnosti čínského komunistického režimu

Je to také začátek konce tohoto nepřirozeného a zvráceného diktátorského režimu. Dětinské vyhrožování představitelům vlád svobodných a demokratických zemí vzbuzuje pouze smích a pobavení nad bezmocností a infantilním trucování nezralého diktátorského režimu. Udělení Nobelovy ceny míru dalšímu z mnoha vězňů svědomí je pouze cesta správným a přirozeným směrem. Samozřejmě infantilní trucovité chování rozmazleného fracka jako by přímo vzešlého z generace čínských jedináčků, ke kterému by se dala nejlépe přirovnat samolibá reakce čínského bolševického režimu na rozhodnutí nezávislé Nobelovy komise jen potvrdilo blížící se neodvratný konec tohoto zkorumpovaného typu státního zřízení. Čínský nositel Nobelovy ceny bude mít jistě možnost předat jednou cenu do rukou jednoho ze svých následovníků. Místo v historii i v budoucích učebnicích svobodné Číny už má jednou provždy zajištěno. Protože otázka už dávno nezní zda v Číně jakož i v jiných diktaturách půjde rudý diktátor(či diktátor jiné barvy)od válu, ale kdy se tak stane.