Co bylo ukradeno má být vráceno. K tomu nelze nic dodat. Je to tak. Ale skutečně jde v případě tzv.vyrovnání s církvemi o naplnění tohoto principu? Po únoru 1948 tu bolševický teroristický režim provedl totální znárodnění majetku. Ve skutečnosti samozřejmě nešlo o jakési znárodnění či dokonce zespolečenštění majetku či výrobních prostředků jak o něm psal filozof Marx s kamarádem Engelsem. Majetek nepatřil žádné anonymní celé společnosti, tedy nám všem, jak se to snažila namluvit bolševická propaganda, ale kontrolovala jej malá skupina lidí, kteří nahradili skutečné majitele. Zkrátka ti rovnější mezi rovnými. Politbyro, vedení státostrany, parta nomenklaturních kádrů. Zkrátka ti velmi pružní a přizpůsobiví příslušníci společnosti. Sůl země. O svůj majetek nebyli okradeni jen jednotlivci či firmy, ale i společenské organizace. A proto také po listopadu 1989 vznikl podnět jak tyto majetkové křivdy napravit. Náprava byla obsahem restitučního zákona.
Samozřejmě, že náprava nemůže být nikdy absolutní a odstranit všechny majetkové újmy a křivdy. Zvláště po více než 40 letech od spáchání zločinu. Nicméně tento zákon měl v sobě symbolické gesto. Stát uznal, že byl spáchán zločin a to přímo orgány tehdejší státní moci a že těm, kterým byl majetek ukraden, měl by být vrácen. Ale kdo by měl zájem o zničený a zdevastovaný majetek po 40 letech, kdy v něm hospodařil lid podle hesla kdo nekrade, okrádá rodinu. Či co je tvoje, to je moje a co je moje po tom ti nic není. Takže bylo třeba zničený majetek alespoň nějak nahradit. Nejlépe finanční částkou. Samozřejmě, že se nejednalo o částku, která by se nějak hodně blížila skutečné hodnotě odcizeného majetku. Tak bohatý tento stát nikdy nebude. Šlo spíše o nějaké symbolické gesto. A protože šlo o první těžké roky budování nové společnosti, tak to restituenti také tak chápali. Jako symbolické gesto.
Až nástupem Václava Klause a jeho modré partaje se najednou začaly objevovat hesla, že o peníze jde až v první řadě, špinavé peníze prý nejde odlišit od čistých a neviditelná ruka trhu to tu zařídí lépe než nějaké složité zákony. Také jsme se dozvěděli, že potřebujeme více Kožených, privatizace se dělá při zhasnutých světlech a úvěry ze státních bank patří těm schopným a podnikavým a ti je už nemusí vracet. Ideály restituentů se začaly poněkud rozplývat. Byly tu navíc ještě církve. A víra je sice víra, ale majetek je majetek. Bůh ví kdo tehdy rozhodl, že církve jsou jaksi něco extra a je třeba připravit úplně nový zákon na církevní restituce. Přitom to nebylo nějak zvlášť nutné. Církevní právnické osoby byly v podstatě restituenti jako každý jiný. Pokud dokázali dokumentačně podložit, že byli vlastníky majetku, tak ho dostali také zpět jako kterýkoliv jiný restituent a hlavně za stejnou finanční náhradu jako každý jiný. Vzpomínám na příklad jednoho ženského řádu, který v rámci restitucí získal zpět část budov Národního divadla a na pronájmu tohoto majetku slušně vydělal.
Přesto se někteří politici zcela nesmyslně snažili o nějaký speciální zákon. Až po více než 20 letech se vytvořila příznivá politická sestava, která vytvořila speciální zákon o majetkovém a finančním vyrovnání se s církvemi. Ale ouha. Návrh zákona jako by vytvořily samotné církve a ne představitelé státu. A způsob jakým byl při přípravě tohoto zákona utajován seznam církevního majetku byl opravdu podivný. Navíc vzorec pro výpočet finančních náhrad pro různé formy nemovitého majetku byl tak tajný, že ho neznala ani tehdejší ministryně, jejíž ministerstvo se na jeho tvorbě prý podílelo. A i když se pravicový český tisk vážně snažil, aby se náhodou k veřejnosti nedostaly některé podstatné informace, něco přece jen prosáklo. Hlavně díky poslancům a senátorům opozice. A tu se najednou zjistilo, že finanční náhrady za nemovitý majetek stejné kvality jsou u církve i desetkrát vyšší než u jiných restituentů z řad "normálních" občanů. Jindy se zjistí, že majetek, který má být církvi vrácen nebyl ukraden bolševiky po únoru 1948, byl církvi odebrán už v rámci Benešovy pozemkové reformy v roce 1947.
Tím je narušena restituční hranice, což vytváří nebezpečný precedens. Navíc některý majetek o kterém církev a to především církev římsko-katolická tvrdí, že jí patřil, měla pouze v pronájmu a měl úplně jiného vlastníka. Jinými slovy v tomto zákoně je zakomponováno více křivd než kolik jich zákon v tomto tvaru odstraňuje. A to nemluvíme o možnosti, co se stane pokud církev bude podnikat špatně. Jako v severočeských Trmicích. Při navrácení majetku církvím podle současného změní zákona ztrácí stát, ale i obce kontrolu nad takovým majetkem jako je kostel či hřbitov. Při schválení tohoto zákona hrozí České republice celá řada žalob od restituentů, kteří obdrželi nižší finanční vyrovnání než církve. Zpochybnění a prolomení restituční hranice dává možnost sudetských vysídleným Němcům znovu se ucházet o svůj majetek zabavený podle Benešových dekretů. Navíc vyplacení finančních náhrad je příliš velkorysé. Už vzhledem ke stavu veřejných financí a výši státního dluhu.
Valorizace o výši inflace každý rok, je navíc vzhledem k neproběhlé letošní valorizaci starobních důchodu, naprosto nemravný a nemorální požadavek. Takže zákon v současné podobě, nejen, že neodstraňuje majetkové křivdy z minulosti, ale vytváří úplně nové majetkové křivdy v současnosti a do budoucna. Přijmout zákon v takovéto podobě je vyloučeno. Alespoň pokud má být Česká republika, alespoň navenek považována za právní stát ve kterém si podle České ústavy jsou všichni rovni před zákonem. Poslanci vládní koalice a někteří placení funkcionáři katolické církve dali veřejnosti jasnou zprávu, že všichni jsou si sice rovni, ale církve a zejména katolická církev jsou si tak nějak rovnější. Jako ta prasata na Farmě zvířat od mého oblíbeného autora. Takže nezbývá než se vrátit k té původní otázce. Kdo vrátí českým občanům a daňovým poplatníkům to, co jim tato vláda za pomoci tohoto nespravedlivého a asociálního zákona hodlá ukrást? Protože jak známo, všechno co bylo ukradeno, má být také vráceno! Budeme za 20 let schvalovat zákon o vyrovnání občanské společnosti za krádež státního majetku katolickou církví? Pokud bude hlásná trouba českého klerofašismu, velká huba Dominik Duka útočit na lidská práva a svobody, s posedlostí a fanatismem katolických inkvizitorů, tak možná vyvolá skutečný hněv lidu a podobnou fanatickou a násilnou odpověď, jakou nyní zasel. Inu, kdo seje vítr, sklízí bouři!
