Kam dovedlo českou společnost spiknutí průměrných?

Kam dovedlo ČSSD víme. K nejhoršímu volebnímu výsledku ve sněmovních volbách od roku 1992. Politické strany byly, jsou a budou vždy odrazem skutečných poměrů v celé společnosti. A vždy budou její součástí. Každá politická strana má ve svém středu v podstatě dva základní typy členů. Jedni vstupují do politické strany s jistými ideály. Zkrátka mají pocit, že by měli aktivně dělat něco proto, aby zlepšili ten malý kousek světa kolem sebe. Někteří, zejména mladší by chtějí rovnou změnit k lepšímu celý svět. To je normální. Jenže až zestárnou, většinou pochopí, že jeden člověk svět nezmění, ale může změnit ten malý kousek světa kolem sebe k lepšímu. A nebo se o to aspoň může snažit. 

Když to udělá každý tak se časem změní i ten svět. Tito idealisté mají cíl, mají vizi, mají svou ideu. Ví jak by chtěli, aby věci vypadaly a snaží se tohoto cíle dosáhnout. Tito lidé ví co jejich spoluobčané chtějí, umí s nimi komunikovat, umí své sousedy, přátele a známé oslovit a získat si jejich důvěru. Tito lidé jsou úspěšní ve volbách a jsou pro každou politickou stranu nejvíce důležití. Jenže máme tu logicky i druhou skupinu členů politických stran. Jejich jediným cílem je získat moc, vliv a peníze. A politická strana je jen prostředkem k naplnění tohoto cíle. Pro tyto lidi voliči v podstatě nic neznamenají. Nejsou pro ně důležití. Pokud se k moci a do vedení politické strany dostanou tito lidé, je s ní většinou amen. Což těmto typům nijak extra nevadí. Zkrátka po likvidaci jedné politické strany se úspěšně přesunou zase do jiné. 

ak jsem řekl, jejich cílem je samotná moc. Voliči a občané pro ně neznamenají nic. Je to volitelný doplněk. Samozřejmě v demokracii hlasy lidí potřebují. Takže před volbami se musí snížit ke komunikaci s voliči a slíbit jim instinktivně všechno co by jim mohlo přinést hlasy. Samotní voliči je zajímají tak měsíc před každými novými volbami. Mají za úkol tzv.rozdat karty. A potom se jen tiše dívat, jak to ti profesionální politici hrají. Do hry už vlastně nemají co mluvit. Přiznejme si, že tato šaškárna se dá velmi brzy prohlédnout. Je to jako s profesionálnímpodvodníkem. Musí měnit publikum. Nelze podvádět stále stejné oběti. Jednak už není co od nich ukrást a hlavně podruhé či potřetí už oběť na stejný trik neskočí. Proto je třeba použít i jiné prostředky jak se rychle dostat k moci. 

V politické straně je vždycky dobré využít právě ty spolustraníky, kteří mají na voliče dobrý vliv a umí získat jejich hlasy a důvěru. Po zádech těchto úspěšných politiků se může k moci, vlivu a veřejným penězům dostat hned několik průměrných a podprůměrných. Tito průměrní jsou, ale také většinou hloupí. Takže ty úspěšně často ignorují a brání jim plánovitě účastnit se práce ve vyšších orgánech politické strany. Protože by potom logicky nezbylo místo pro ně a jejich reprezentanty. Pokud ješitnost, arogance a samolibost těchto průměrných překročí jistou míru, dochází k silnému odlivu voličů od této strany a jejímu vyprázdnění. Ideovému, programovému, ale hlavně morálnímu a mravnímu. Většinou se taková politická strana ztratí z politické mapy někam do úplného zapomnění. 

Pokud arogance politika zvítězí i nad jeho pudem sebezáchovy, je to konec politické strany. Samozřejmě politický turista se jen přesune o stranu vedle. Jenže většinou musí získat další průměrné v nové straně, slíbit jim výhody, moc a vliv. A tak dále. Takoví politici jsou ve všech stranách. A vždycky budou. Jejich počet nijak nepřevyšuje jejich výskyt v běžném vzorku obyvatel státu. Pokud počet těchto typů v politické straně vzroste nad určitou míru, je strana odsouzena k rychlejšímu či pomalejšímu krachu. Je to stejné jako v kterékoliv jiné lidské činnosti. Pokud počet blbců ve vedení firmy překročí jistou míru je to konec firmy. Pokud počet prodejných novinářů v redakci novin překročí jistou míru, stávají se noviny neprodejnými. Aspoň tak to nějak formuloval kdysi pan Ferdinand Peroutka. 

Spiknutí průměrných je nebezpečím pro celou společnost. Pokud průměrní systematicky brání, těm opravdu výjimečným v postupu na ta místa ve společnosti, která jim náleží, stává se společnost průměrnou a upadá. Ti výjimeční v ní nemohou žít a musí odejít tam, kde si jejich talentu a schopností opravdu váží. Z takové České společnosti odešlo za posledních 350 let opravdu spoustu výjimečných. České spiknutí průměrných bylo zkrátka nad jejich síly!