Od roku 2007 nám v tomto státě vládly pravicové strany pod vedením ODS. A nastartovaly celou řadu reforem, které měly vést ke zlepšení situace ve státě. Topolánkova vláda s lidovcem Kalouskem, chemikem na místě ministra financí začala tzv.daňovou reformou. Tato reforma zrušila osvědčený a v celém civilizovaném světě praktikovaný systém progresivní daně z příjmu fyzických osob a navedla tuto zemi na ruskou Putinovu cestu tzv.rovné daně.
Chce to určitý druh odvahy, či v tomto případě drzosti, aby se našel politický subjekt, který něco podobného realizuje. V standardní civilizované zemi by podobný pokus skončil jako politická sebevražda. Je pozoruhodné, že vláda slepená z ODS, lidovců a Bursíkovy představy o straně Zelených, která měla ve sněmovně pouhou polovinu, tedy 100 poslanců a důvěru získala jen kvůli Zemanově intervenci a náhle přeměně jeho osobního přítele a prý nejlevicovějšího sociálního demokrata ze Zlína, Melčáka, který se přes noc stal nejpravicovějším občanským demokratem, se pustila do tak převratných reforem. I když těžko lze tyto změny považovat za skutečné reformy. Reforma je totiž kvalitativní změna k lepšímu. Což bylo tady vyloučeno.
Tato změna byla provedena jako služba nejbohatším občanům tohoto státu. Nikdo jiný na ní totiž nic nevydělal. Těm s největšími příjmy, tedy sponzorům a kmotrům spojeným s ODS se podstatně snížily nejen daňové náklady. Nešlo jen o snížení přímých dani z příjmu fyzických osob z 32% na 15%, ale také zavedení mnohem nižšího stropu pro placení zdravotního a sociálního pojištění. Další dárek dostali podnikatelé a zaměstnavatelé jejichž zájmy ODS hájila s odborářskou zarputilostí. Byla snížena rovněž daň z příjmu právnických osob a zaměstnavatelům byly sníženy i odvody na sociální pojištění za zaměstnance.
Tyto opatření vedly logicky k okamžitému snížení příjmů do státní pokladny. Důchodový účet, který pravice přebírala s 30 miliardovým přebytkem začal nabírat každoroční schodek. Taková předehra k penzijní reformě. Zdravotní pojištění kvůli stropům také přišlo o nezanedbatelný příjem a tak nastal čas na zdravotní reformu ala pravice. A zavedení tzv.regulačních poplatků. Ty měly prý udělat konec zbytečným návštěvám u lékaře.
Konec konců, co to je hloupých 30 korun? Jenže 30 korun za návštěvu ordinace(tedy stejný systém jako za návštěvu WC, udělal z lékařů hajzl dědky), dalších 30 za recept, 60 za pobyt v nemocnici, 90
za pohotovost a ejhle za celou republiku je z 30 korun najednou téměř 6 miliard korun ročně, vytažených z kapes občanů, kteří si celý život platili a dalších kteří si platí nemalé zdravotní pojištění. Navíc většina z těch šesti miliard(asi 75%)byla placena těmi nejslabšími členy systému. Starobními důchodci a chronicky nemocnými. A těm v kapsách těch 4,5 miliardy korun ročně, zatraceně chybělo. Nehledě na to, že regulační poplatky nic neregulovaly. Počet návštěv lékaře zůstal neměnný.
Zbytečné návštěvy se ukázaly jako pravicový, neoliberální mýtus. Navíc těch šest miliard přesunutých do zdravotnictví, zákonitě muselo chybět v tržbách někde jinde v ekonomice. A 6 miliard ročně už je ztráta citelná. Kromě toho začala šílená doba privatizace nemocnic. Kvůli stejnému neoliberálnímu nesmyslu o tom jak jsou privátní služby levnější efektivnější než státní. No u zdravotnictví kde je množství veřejných financí omezeno to samozřejmě neplatí, jako u všech veřejných služeb. Školstvím počínaje a penzijním systémem konče.
Přesto pravicové vlady tyto neoliberální klišé realizovaly v praxi i když zjevně neexistuje žádná země, kde by fungovaly. Tedy ukázalo se jasně, že snižování daní žádnou prosperitu nepřineslo. Tedy kromě pár procent nejbohatších. Naopak ztráta příjmů státního rozpočtu nebyla následovaná snížením výdajů. To mělo nastat v druhém volebním období české pravice
Tentokráte byla převaha pravicových poslanců opravdu velká. Jenže začít snižovat výdaje rozpočtu plošným snížením platů státních zaměstnanců nebylo moudré. Výdaje se snížily za cenu zhoršení všech veřejných služeb. Zhoršení kriminality a zvýšení škod na majetku způsobené šetřením rozpočtově odpovědné vlady způsobilo velké ztráta. Zejména na straně příjmů státního rozpočtu. Navíc ušetřené prostředky nesloužily ke snížení vládního dluhu, ale skončily rozkradené v kapsách sponzorů a kmotrů spojených s ODS a TOP v předražených veřejných zakázkách.
Jediným efektem těchto úspor tedy bylo zvyšování státního a veřejného dluhu. A to tak, že podstatně. Celá hospodářská politika vlády se omezila na fiskální politiku. A bezhlavou škrtací politiku úspor. Tyto nesystémové úspory a současné vyhazování veřejných peněz za nesmyslné a předražené veřejné zakázky a služby vedly zároveň ke snižování příjmů státního rozpočtu. Do toho přišlo šílené zvyšování nepřímých daní nad hranici nepřímých daní v sousedních zemích, které způsobilo odliv českých peněz do zahraničí, nízké tržby místních obchodníků, nízký výběr přímých daní.
Snižování tržeb logicky vedlo k snižování zaměstnanosti. Zvýšení nezaměstnanosti vedlo k zvýšení výdajů státu. Takže dluhy neustále rostly. A rostou stále. Jasně se ukázalo, že česká pravice, která nesmyslně lpí na ideologických frázích a klišé světového neoliberalismu, nedokáže efektivně řešit problémy s kterými se občané tohoto státu dnes a denně potýkají.
Kvůli korupci a klientelismu na které je politický systém české pravice a zejména ODS založen, nelze dosáhnout jakýchkoliv efektivních úspor ve výdajích státu. Rovněž absence racionální hospodářské politiky ukázala v plném světle krizi ve které se neoliberální, pravicová ideologie ocitla. Česká pravice nemá žádné racionální řešení krize. Navíc je sama v těžké morální krizi, která způsobila pád Nečasovy vlády.
Jediné co jim do předvolební kampaně zbývá je iracionální strašení nástupem levice a možnosti, že se KSČM může stát vládní stranou. Ovšem návrat bolševické totality, který si jako oblíbeného strašáka bere česká pravice do úst, nefunguje. Je to šok pro české, pravicové politiky i voliče. Vůbec nepochopili, že čím je hospodářská politika pravice horší, tím se preference KSČM zvyšují. Čím je životní úroveň a kvalita života většiny obyvatel horší, tím se strach z návratu komunistů snižuje. Více než polovina obyvatel země je v reálných příjmech na tom hůře než za bolševické totality. Nelze se divit, že strašení nefunguje.
Ti kteří žijí v Praze či pobírají nadprůměrné příjmy zkrátka nevěří objektivním statistickým údajům o zhoršování se životní úrovně většiny obyvatel státu. Vždyť oni se mají dobře a jak známo sytý hladovému nevěří. Totéž platí o většině médií, které jsou soustředěny v pravicové baště Praze. Včetně pražské veřejnoprávní televize, jejíž redaktoři, zpravodajci a komentátoři absolutně netuší, co se děje mimo hlavní město. Podle toho ty zprávy také vypadají.
Urážky demonstrantů za svá občanská práva, demonstrace proti výsledkům svobodných voleb, pohrdání míněním a vůlí voličů při sestavování krajských rad, stejně jako svévolné a opakované porušování zákonů, lidských práv a ústavy ze strany pravicové vlády a jejich voličů jasně dokázaly proti demokratické tendence v řadách české pravice. Fyzické napadání zejména národnostních menšin z řad pravicových voličů, je jen další ukázkou fašizace české, pravice.
Česká pravice je ve skutečnosti tím největším ohrožením demokracie, lidských práv a svobody v České republice. A netýká se to už jen zavedených pravicových značek, ale i nových pravicových subjektů na politické mapě. Rychlokvašenépravicové subjekty typu Věcí Veřejných mají jen jeden cíl. Stejný jako politická sekta Věcí Veřejných. Získat přístup k veřejným penězům. Populismus je ale také všechno co tyto rychlé strany jako TOP, SPOZ, ANO, Úsvit, Svobodní či Suverenita dokáží nabídnout. V praxi se ukázalo, že pravicové řešení neexistuje. Nastal čas na skutečnou hospodářskou politiku v levicovém balení. A to v globálním měřítku.
