10. prosince 1989 byla jmenována československá vláda, která sama sebe nazvala vládou „národního porozumění“. Vláda byla slepenec těch, kteří „už nemohli“ a těch, kteří „ještě nevěděli“. Terminologií dneška bychom ji označili za vládu bez politického mandátu, či vládu odborníků, úředníků.
Úkolem této vlády bylo dovést zemi ke svobodným volbám. A v mezičase, jakoby mimochodem připravila a prosadila novely zákonů, které od základů měnila poměry ve společnosti (právo petiční, shromažďovací, právo zakládat politické strany, zrovnoprávnění vlastnictví a forem podnikání). Vláda přepracovala státní rozpočet na rok 1990, významně připravila možné scénáře ekonomické reformy, zpracovala volební zákon, podepsala dohodu o odsunu sovětských vojsk z Československa.
Znovu zdůrazňuji, že šlo o vládu bez jakéhokoli politického mandátu. Jistě lze namítat, že doba byla zcela jiná a neopakovatelná: Tehdejší parlament -Federální shromáždění, částečně obměněné a částečně paralyzované náhlou změnou politických poměrů, odsouhlasilo téměř cokoli.
Až euforická atmosféra ve společnosti, snaha co nejrychleji se zbavit důsledků totalitního režimu, těmto převratným, téměř jednohlasně přijímaným převratným změnám, také napomáhala.
Tento historický exkurz mě napadá při pohledu na současnou vládu a současný parlament. O byť jen elementární shodě či nějaké akceschopnosti (např. stran volebního zákona silně připomínají paskvil) nelze hovořit.
Po 20 letech také stojíme před svobodnými parlamentními volbami.
A buď nás z toho bolí hlava – to v lepším případě a nebo je nám to jedno – což je horší případ. Společnost je podivně rozpolcená. Na bohaté a ty ostatní, na úspěšné a na ty zklamané a stranou stojící.
Postoje politických stran v současném předvolebním boji rozdělení společnosti vnímají a více či méně umně ho zneužívají.
Levicové strany pod záminkou ochrany slabých útočí na to horší v nás: na závist, nezodpovědnost, nestřídmost. Pravicové strany pod záminkou obrany individuálních svobod zesměšňují jakékoli řešení předpokládající solidaritu či regulaci.
Pochopitelně politické strany mají povinnosti předkládat alternativní řešení společenských problémů. Avšak strany nesmí zapomínat, že okamžikem voleb se z politiků stávají státníci se zodpovědností ke všem občanům. Nejenom ke svým voličům, ale i ke svým nevoličům. Politik může svými názory někdy i rozdělovat, státník musí svými činy spojovat.
Politika, která tuto ostrou hranici nechápe, se stává divadlem s velmi vysokým nedobrovolným vstupným pro občana – návštěvníka.
Kdyby si naše politické strany uvědomovaly, že po volbách budou mít společnou zodpovědnost za všeobecnou prosperitu, zmizelo by mnoho dnešních předvolebních slibů a pravděpodobně i vulgárních útoků.
Nepodceňuji význam témat, která nynější politickou scénu ovládají, ať už jde o ekonomické záležitosti (rozpočtové dluhy, daně, zaměstnanost) nebo společenské záležitosti (korupce, nesnášenlivost), avšak mám zato, že jde o důsledky toho, že nám chybí nějaký vyšší společný zájem. Matematicky vyjádřeno „nejvyšší společný jmenovatel“, nebo chcete-li „národní porozumění“.
To je klíč k řešení problémů, které společnost tak rozdělují. Která z politických stran bude schopna tento vyšší zájem zformulovat, obhájit a prosadit, bude skutečným vítězem voleb. A nesměřuji pouze k nadcházejícím parlamentním volbám. Z dosavadního předvolebního dění se totiž zdá, že žádná ze stran a žádný z jejich představitelů něco jako „národní porozumění“ nenabízí.
Možná proto, že ještě nenastal ten správný čas.
Možná i proto, že po vládě „národního porozumění“ následuje tak jako v roce 1990 vláda „národní oběti“.
Jsme ještě vůbec schopni oběti?
