Ekonomické závislosti 21. století: Dotace

Dotace jsou všudypřítomné: jdou z EU, z českého státního nebo jiných veřejných rozpočtů a státních fondů. Jen v ČR jimi ročně protečou stovky miliard.

Rozmáhají se i v podnikání, kde by ještě před 10 lety nikoho ani nenapadlo zavádět. Např. na tzv. neinvestičních dotacích se firmám z rozpočtu ČR v r. 2015 vyplatilo 39,14 miliardy, loni už 44,24 miliardy a letos to má být 49,31 miliardy. To vše ale má své stinné stránky, a ty začínají převažovat.  

Dotace pro podnikatele totiž mají podobný efekt jako doping pro sportovce: poskytují rychlé zlepšení pro jeho uživatele, ale strmý pád po odeznění účinku nebo po odhalení.

Dále vyvolávají závislost příjemce na poskytovateli. Ta vzniká už před schválením dotace. Řada projektů totiž více odpovídá podmínkám dotace než opravdovým potřebám uchazeče. Dále je do poslední chvíle napínavé, zda dotace bude, nebo nebude přidělena. A ani když se projekt uskuteční a proplatí (což také nebývá „jen tak“), nejistota příjemce zdaleka nekončí. Následují často i opakované kontroly, které mohou vést k vracení části dotace a také k placení „mastných“ pokut.

Dotace jsou administrativně náročné jak u příjemce, tak u poskytovatele. Jejich zúřadováním se v ČR zabývá tisíce šikovných a kvalifikovaných lidí. Jejich schopnosti by se daly určitě efektivněji využít jinde.

Dotace také poskytují obrovský prostor pro ekonomickou neefektivitu a korupci. Jsou známy příklady rekonstrukcí sportovišť, kdy stejný projekt bez dotace nestál více než spoluúčast původního dotačního projektu. A ta spoluúčast byla třeba i poloviční! Kde měly skončit ty dotační peníze?

A také připomínám známou pravdu, že stát ani EU nemá žádné svoje peníze. Má pouze ty peníze, které vybere na daních a dalších odvodech. Aby mohla být vyplacena 1 Kč dotace, musí být nejprve vybráno nejméně 1,10 Kč na daních. A to je docela optimistický odhad.

Léčba

Právě ze všech těchto důvodů je podle mě nejvyšší čas začít s „odvykací dotační kůrou“. To znamená radikálně škrtat dotace, a to nejdříve ty poskytované vybraným podnikům, které jim dávají výhodu proti jejich konkurentům.

Pochopitelně jsou a budou obory, které si už bez dotací v našem prostředí nedokážeme představit. A jejich radikální odstranění by způsobilo velké sociální otřesy. Mám na mysli např. zemědělství nebo sociální služby.

Pokud je a bude všeobecná politická shoda některé obory dotovat, pak lepší způsob než přímé dotace jsou nepřímé finanční nástroje, které předpokládají větší aktivitu žadatele než jen umně sepsat projekt a „být ve správné době na správném místě“.

Konkrétně mám na mysli daňové úlevy investičních aktivit, záruky za bankovní úvěry, podpory exportních aktivit. Dobrým příkladem je Podpůrný rolnický a lesnický fond (PGRLF), který ručí za úvěry podnikatelů v zemědělství a lesnictví. Takto PGRLF podporuje vztah, který vznikl dohodou dvou odpovědných podnikatelů: zemědělce a banky.

U úvěru je méně pravděpodobné než u dotace, že banka půjčí na nepotřebnou „blbost“ nebo že investor předloží bance předražený projekt. Je vždycky lepší prověřit životaschopnost projektů reálným životem než míněním pár dotačních úředníků.

Zkrátka přímé dotace nám už přerůstají přes hlavu. Měly bychom s nimi začít šetřit. Kromě ekonomických nerovností by snad ubylo i veřejně sdílené přetvářky, kdy uchazeč i poskytovatel vědí, že žádost je lživá, ale tváří se, jako by to bylo vpořádku.Ubylo by také kontrol a nejistot a firmy či obce by mohly systematičtěji plánovat a ne své rozpočty a záměry zbrkle měnit podle toho, zda bude či nebude vypsaný vytoužený dotační titul.