Chceš-li spáchat politickou sebevraždu, zaveď jednotnou sazbu DPH!

V ideálním světě existuje pouze rovná daň bez výjimek. Je to čisté, neutrální bez emocí a dohadů. Protože svět ideální není, tak se ho lidé snaží ovlivňovat a měnit. Politici chtějí ovlivňovat společnost, ekonomiku, svoje voliče a dokonce i svoje nevoliče. A k tomu mají jeden mocný nástroj – daňové výjimky.

I existence různých daňových sazeb není ničím jiným než výjimkou. Mají jenom tu smůlu, že je na ně více vidět. Jsou snadno vyjádřitelné číslem, mohou se stát symboly, jsou lehce uchopitelné. Ale proto nejsou lepší ani horší než výjimky uváděné jakoby skrytě v textu.

Daňové sazby rozlišujeme progresivní (čím více vydělám nebo spotřebuji, tím větší podíl ze spotřeby zaplatím), degresivní, rovné, za rovné se pouze vydávající a selektivní. Selektivní sazby jsou, troufám si tvrdit, předmětem největších diskusí. Jak rozdělit nějaký celek, který je předmětem zdanění, na část s nižší sazbou a na část s vyšší sazbou daně?

Nejviditelnější, nejdiskutovanější, je snížená sazba daně z přidané hodnoty.

Vždy a všude se najde dostatek argumentů pro i proti způsobu rozdělení zboží a služeb do skupin s různými daňovými sazbami. Logiku nebo dokonce spravedlnost v tom nenajdeme.

Současná vláda navrhuje postupně zavést jednotnou sazbu DPH 17,5 %. Jde v Evropě v kontextu výčtu předmětů zdanění a v kontextu ostatních daní za originální řešení.

Návrhu nelze upřít odvahu, avšak postrádá smysl pro realitu. V reziduálně sociálních Čechách zdražit potraviny a léky a zlevnit Mercedesy, kaviár a jachty?

O prázdnotě státní kasy a nutnosti jí naplnit, není pochyb. O vhodnosti posílit z více důvodů zdanění spotřeby než zdanění příjmů můžeme diskutovat, ale myslím, že i na tom by nakonec byla politická shoda. Avšak stejného finančního efektu jako je zrušení snížené sazby DPH lze dosáhnout i jinými cestami. Jde o ne tak složitou matematiku, kdy si můžeme modelovat růsty základní i snížené sazby, případně i přesunout některé zboží a služby do základní sazby. I když pravdivě řečeno, kromě potravin, léků a osobní dopravy mnoho jiného, co by mělo nějaký větší finanční efekt, nezbývá.

Vláda při zavedení jednotné sazby argumentuje zamezením daňových úniků, zřejmě i pod dojmem snadné záměny lehkých topných olejů a nafty, známé to daňově optimalizační „hitovce“ z poloviny 90. let. Ale něco podobně obludného při současném rozložení zboží a komodit do sazeb nehrozí. Navíc doufám, že i státní správa je za těch 15 let poučenější.

Dalším argumentem vlády pro jednu sazbu DPH je trend sbližování sazeb. Nejde o nic jiného než o dosažení téhož cíle poklidnou cestou. Avšak realita je tomuto přání vzdálená: Německo - rozdíl sazeb 12 bodů, Francie 14 bodů, Velká Británie a Polsko15 bodů, Nizozemsko 13 bodů, Itálie spolu s Rakouskem Slovenskem a Českou republikou 10 bodů.

Jak vidno z výčtu zemí, sazba (či spíše sazby) DPH nijak nesouvisí s hospodářskou prosperitou země. Daleko silnější vazbu na prosperitu země má zachování sociálního smíru. Je to sice veličina neměřitelná, avšak prozíravá vláda o něj velmi pečlivě dbá. Snaha o jednotnou sazbu DPH v kontextu dalších reformních kroků k sociálnímu smíru v naší zemi rozhodně nepřispívá.

Naše vláda si tedy počíná teoreticky správně, ve srovnání se státy EU novátorsky, ale politicky neobratně. Tak jako krajské volby v roce 2008 rozhodly zdravotnické třicetikoruny, bude k vítězství v příštích volbách stačit jednoduché srovnání sazeb DPH v roce 2008 a 2013.

Proč chce současná vláda spáchat politickou sebevraždu?