Položit si tuto otázku v době, kdy skoro všechny firmy shánějí pracovníky, se může zdát nepatřičné. Ale mně nejde o budoucnost jednoho roku dvou či tří let.
Podle několika nezávislých analýz v ČR do r. 2030 vznikne asi 300 tisíc nových pracovních míst. Důvodem je rychle postupující automatizace a digitalizace hospodářství a také celé společnosti. Avšak v důsledku téhož zanikne 700 tisíc pracovních míst. To je úbytek 400 tisíc pracovních míst. Čeká nás tedy masivní růst nezaměstnanosti?
Jak se to vezme. Ony obavy, zda bude dost práce pro všechny, nejsou v historii nic nového. A vlastně tu jsou odpradávna. Když se místo motyk začal používat pluh, místo koní traktor, místo ponku výrobní pás, místo sešitu počítač. Ale tyto obavy se nikdy nenaplnily. Vždycky si lidé našli práci jinou. Řečeno našim jazykem, rekvalifikovali se. I když tehdejší „rekvalifikace“ se zpravidla odehrávaly až generační obměnou, protože změny nebývaly tak rychlé. A také je pravda, že občas krátkodobý převis pracovní síly vyřešily války a/nebo epidemie smrtelných chorob.
My sice už tak často neválčíme, zato jako národ stárneme a počet lidí v produktivním věku bude postupně klesat. Tedy i demografický vývoj bude případnou nezaměstnanost mírně tlumit.
Právě z historických zkušeností mám za to, že práce bude stále dost pro všechny. Ovšem charakter a náplň činnosti, kterou označujeme jako práci, se bude měnit podstatněji a rychleji, než jsme byli zatím zvyklí.
V důsledku stárnutí populace se očekává vznik nových míst v sociálních službách, v oblasti zdravotní péče a logicky i informačních technologií, vědě a vývoji. Naopak budou zanikat pracovní místa výrobních dělníků, seřizovačů, prodavačů, skladníků, obchodních zástupců, sníží se počet pracovních příležitostí v jednoduché administrativě, a to jak ve státní, tak soukromé sféře, dokonce i v dopravě. Například řidiče vlaku nahradí autopilot.
Můžeme se studiemi polemizovat o rychlosti změn na trhu práce, ale směr vývoje je jasně prokazatelný.
Stále rychleji se měnící nabídka pracovních příležitostí znamená, že s jednou kvalifikací na celý profesní život nevystačíme. Bude stále běžnější, že člověk během cca 40 let produktivního života nejméně jednou zcela a zásadně změní profesi.
Na takovou změnu se pochopitelně nedá dopředu úplně připravit. Ale předpokladem úspěchu je, že člověk ví, jak řešit nové problémy. Klíčovou úlohu v tom, abychom se dokázali úspěšně vyrovnat se změnami na pracovním trhu, má školství. Jde především o střední a různé stupně vysokých škol.
Na úrovni střední školy potřebujeme pravý opak toho, co dnes školy nabízejí. Přílišná specializace již na této úrovni je sice momentálně výhodná pro některé, zpravidla velké zaměstnavatele. Avšak do budoucna je pro absolventy takové úzkoprofilové vzdělání nejkratší cestou do nezaměstnanosti. To je statisticky ověřeno.
Pro absolventy středních škol je důležité především co nejuniverzálnější vzdělání v oblasti (cizích) jazyků, přírodních i obecně společenských věd. Dostatečný prostor pro specializaci je právě po střední škole a také po nástupu do praxe. K tomu je třeba zavádět do školství i do podnikové sféry prvky tzv. duálního vzdělávání, které je velmi dobře rozvinuté v Německu nebo v Rakousku. Jde o těsnou vazbu a spolupráci mezi podnikateli a školami. Studenti nebo i pracovníci se vzdělávají a doškolují pro zcela konkrétní profesi a průběžně nabývané znalosti a dovednosti ihned uplatňují v praktickém životě.
Střední a vysoké školství čeká tedy podle mě zásadní proměna. Zatím se o tom příliš nemluví. Přitom školství by mělo vždycky být jedním z nejdůležitějších volebních témat na celostátní i krajské úrovni, protože jde o budoucnost, a tedy o naše děti.
Ale ještě důležitější je, abychom se s rychle se měnícími podmínkami dokázali vyrovnat přímo ve svých hlavách. Rekvalifikace není životní ztroskotání, ale příležitost. A do budoucna nutnost.
