Čičenice, konečná stanice.

Z Cancúnu jsem si vyjel do Chichen-Itzá. Ta leží na dálnici, která spojuje Cancún s Yucatánským městem Mérida. Cestou busem jsem hovořil s Mexikáncem, který neuměl anglicky a já neuměl mexicky. A přesto jsme si hezky popovídali.

Autobus projížděl městem Valladolid, kde byla krátká zastávka. Tam se k autobusu přihnalo  několik malých kluků, kteří zvědavě okukovali všechny 'Gringos', kteří se z autobusu vyrojili. i několik pesos z nich vymámili. Autobus pak pokračoval až k Chichen-Itzá, kde končil v malé chudé vesnici Pista. Odtud už vedla prašná silnice do celého objektu, který byl vzdálen jen asi 3 kilomery od vesnice. K těm památkám se dalo dojít pěšky, což byl podnik dost nebezpečný, nebo taxíkem. Nebezpečný ne pro nějakou bandu lupičů číhajících na nic netušícího Gringa, ale pro to, že ta silnice je úzká, bez příkpou a která je lemovaná vysokým neprostupným tropickým porostem. Návštěvník je tam vystaven na milost a nemilost řádících taxikářů, kteří silnicí projíždí skoro nadzvukovou rychlostí.Těch taxíků tam stála celá řada a za pouhé 3 dolary se člověk dostal až k bráně. Ty tři dolary bylo ale opravdu moc, což zjistíme v okamžiku, kdy do taxíku vstoupíme.. Dveře byly zavěšeny na kusech kožených pruhů, kus podlahy u pasažera chybělo a tak jsem musel mít nohy opřené skoro na palubní desce a zakrýt si obličej, aby mi kamínky, které prudce ze silnice létaly do auta nerozbily obličej. Leč do Čičenic jsem se ve zdraví a celkem nepoškozen dostal.

Hned v bráně jsem navštívil muzeum mayské kultury, kde jsem se dozvěděl vše podstatné o celém objektu, o všech těch záhadných stavbách a kultuře Mayů vůbec, do značné míry ovlivněné kulturou bojovných Toltéků, jejich dobyvatelů, včetně jejich kalendáře, který tak vehementně předpovídal konec světa v roce 2012 a který se, jak všeobecně známo nekonal. Založení Chichen-Itzá spadá do roku 435, později pro velká sucha se obyvatelstvo odstěhovalo, aby se tam později vrátilo a bylo dobyto bojovnými Toltéky. Toltékové, na rozdíl od Mayů byli bojovní lidé, dobyli Mayskou říši, tím skončila jednota mayských kmenů, které kdysi zabíraly rozlehlé území, sahající až do dnešní Guatemaly a Hondurasu. Bitva, která znamenala porážku Mayů, je vykreslena jako velmi kruté krveprolití na stěně jaguářího chrámu nad stadionem Peloty. Sláva Chichen-Itzy končí prý roku 1204. Nikdo neví, proč se tak stalo. Mayská kultura byla zřejmě velmi vyspělá. Mayové byli špičkoví v matematice i astronomii a mohli se rovnat svou kulturní vyspělostí Evropanům té doby. Zajímavé je, že neznali kovy ani kolo. Všehcny nástroje byly vyrobeny z kamene  nebo z pazourku. Nechtěl bych se holit břitvou zhotovenou z nějakého šutru. Na druhé straně ale znali beton. Některá slova byla nápadně podobná českým. Název posvátného ptáka 'Quetzal' byl asi převzat z opery 'Prodaná nevěsta' . Mayský jazyk znal naše české "Ř".

Seznal jsem, že název Chichen-Itzá není odvozen od malebné české vísky Čičenice, ale že to znamené "Okružní studně Itzů". Hned kousek za bránou se vám objeví rozlehlý prostor, kde vše žhne tropickým vlhkým yukatánským vedrem.  Opodál za branou je vidět velká pyramida 'El Castillo', (zámek či hrad). a kus vlevo zase posvátná studna 'Cenote', nádrž asi 20 metrů v průměru s kolmými břehy asi 6 metrů vysokými. Kdo by do té studně spadl, nikdy by se ven nevyhrabal. Uvnitř je olivově zelená voda, do které dle pověsti byli vhazováni lidé v době sucha jako oběti na usmíření bohů. Ty lidi už nikdy nikdo nespatřil. Nebyli prý mrtví. Neutopili se. Po mnoha letech pak archeologové z té studně vylovili různé tretky, lidské kosti však žádné. Čili ti lidé se opravdu  v té břečce neutopili..

Ta veliká čtyřstěnná pyramida El Castillo. dosahuje výšky 24 metrů a z každé strany k vrcholu je 91 schodů, plus jeden schod vedoucí ke čtyřboké svatyni, což dohromady dává 365 schodů, tedy přesně tolik, kolik je dní v kalendářním roce. Na každám ze čtyř rohů je devět stupn'ů.Ty stupně znázorn'ují symbolické číslo mayského inferna, země mrtvých. U jednoho schodiště je vchod do pyramidy, ze kterého vedou velice úzké schody až k malé vnitřní plošině, svatyně, kde sídlí červeně natřená socha jaguára s otevřenou tlamou, celá vyzdobená zelenými polodrahokamy. Jaguár byl jeden z posvátných mayských zvířat symbolizující moc náčelníků. Schodiště vedoucí na vrchol pyramidy je velmi příkré, což si člověk uvědomí, až když se vyšplhá na vrchol. Sejít dolů není snadné. Mnoho lidí zasáhne závrat' a nemůže se hnout z místa. S jedním Američanem jsme v náručí snesli jeho manželku, která nebyla schopná jediného kroku.

Naproti pyramidě je potom impozantní budova 'Templo de los Guerreros' (svatyně bojovníků), ke které vede široké schodiště, na jehož vrcholu na vás čeká strážce svatyně 'Chac Mool', posazený mezi dvěma sloupy představujícími hady. Ti hadi mají ale rohy. Před svatyní je pak řada sloupů, na kterých kdysi bývala střecha. To je zbytek dávného shromaždiště Mayů při různých náboženských slavnostech. U východní zdi objektu je potom rozlehlé 'basketbalové' hřiště 'Pelota'. Je to jeden z mnoha impresivních staveb pro jeho rozsah, dekoraci a okolních svatyní. Na jedné stěně je vykreslen obřad stětí hlav prohravším hráčům, kulturní to přínos bojových Toltéků.

V objektu je mnoho dalších budov, hvězdářská observatoř, caracol-chrám, a mnoho jiných. Byl jsem naprosto vyčerpán vlhkým vedrem, teplota se blížila ke čtyřiceti stupn'ům Celsia, samozřejmě nad nulou Nikde nic k pití. Po celém objektu pobíhalo mnoho malých mexických chlapců prodávajících všelijaké suvenýry, nejvíc modely pyramidy v různých velikostech. Ptal jsem se jednoho z nich, kde se dá něco sehnat k pití. "Si sen'or, tiene que andar á la puerta grande" (ano pane, musíte jít až k hlavní bráně) Šel jsem tedy několik set metrů k hlavní bráně totálně vyschlý. Koupil jse si dvě lahve výborného mexického piva 'Dos equis' (dvě X). vdechl jsem je do sebe a vracel se zpět do objektu. Ale tam se opět dostavila žízen'. Najal jsem si taxi a vrátil se do Pisty. Tam před poměrně slušnou restaurací byla stanice autobusu jedoucího zpět na Cancún. V restauraci jsem si dal něco k pití. Venku jsem se setkal s dvěma mexickými manželi. Byli z města Guadalajara. Ptal jsem se jich na ten výraz 'Casa chica' To je prý označení pro takové 'druhotné' manželky. Ti muži mají 'Casa grande' a 'Casa chica' Casa grande, to je jeho domácnost s legální manželkou, které si váží a která je jeho věrnou družkou. 'Casa chica' to je žena se kterou není oddán, ale která na něj pere, žehlí a dělá různé práce, kterou by jeho legální manželka nikdy nedělala. Ženy z Casa grande o ženě v Casa chica vědí, je to běžná 'instituce a patří to ke kultuře v mnohých místech Mexika.

Nasedl jsem na autobus a cestoval zpět do Cancúnu k moji Casa grande.

Galerie obrázků