Postřehy z přednášky nobelisty

Dnes jsem měl tu čest zavítat na přednášku profesora Amartya Sena, nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1998. Byl to velice silný zážitek a rád bych se podělil o pár poznatků. Je to také trochu na odlehčení oproti třídnímu boji, který v těchto dnech zuří ve většině článků na blogu idnes.

Přednáška byla pořádána Graduate Union Cambridge University, a byla přístupná pouze pro členy této organizace. Po 400 místech se i tak jenom zaprášilo. A není divu, když si uvědomíme, kdo byl přednášejícím. Amartya Sen, narozen v Indii, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, profesor, působil v Cambridge, Oxfordu, na Harvardu, MIT, LSE, Stanfordu, a mnoha dalších univerzitách po celém světě. Zabýval se především přijmovou nerovností a ekonomickými příčinami hladomoru, tj. tématy, kterým se většina moderních ekonomů obloukem vyhýbá. Je to prostě ekonomická superstar, borec ze staré školy.

Abych měl dobré místo, dorazil jsem se spolužačkou už 2 hodiny před začátkem, a zdaleka jsme nebyli první. Čas jsem si krátil četbou netriviální ekonomické literatury, triviální společenskou konverzací a pozorováním detailů historického sálu, kde se přednáška odehrávala.

Když konečně dorazil profesor Sen, nastalo v sále hrobové ticho. Za prvé se jedná o extrémně respektovanou osobu. A za druhé asi většině přítomných vyrazilo dech, jak na přednášejícím zapracoval zub času. Při pohledu na něj jsem pojal upřímné obavy, zda profesor Sen zvládne přednášet hodinu v kuse. Navíc na mne padla mírná deprese z tak brutálního připomenutí konečnosti lidské existence. Vtipně na svůj věk poukázal i profesor Sen, když poznamenal, že ho přepadla trochu nostalgie, protože naposled byl v té samé místnosti v roce 1955. V té době u nás vládl tuhý komunismus a o západní ekonomii lidé téměř neměli ponětí.

Profesor Sen ovšem fungoval mnohem lépe než vypadal navenek. Bohužel se nevěnoval přímo svému zaměření, které by mě jako studenta ekonomie zajímalo více, ale i tak si zvolil interesantní téma, a to staré univerzity. Nemluvil ovšem ani tak o těch, které se vybaví Evropanovi, ale o starých univerzitách v Asii, které ovšem zanikly, nejčastěji vlivem válek. Následkem toho jsou nejstarší univerzity na světě v Evropě (Bologna). Pro zajímavost, první doloženou univerzitou na světě byla univerzita nezapamatovatelného jména v Indii, založena ve 4. století n.l. Profesor Sen krásně povyprávěl o vlivu, který tato i jiné asijské univerzity měly na Evropu, a to zprostředkovaně skrz arabské učence, především v matematice. Hodně lidí to sice tuší, ale i tak je užitečné si to čas od času připomenout, protože to boří romantickou představu o vyspělé Evropě a nevzdělaných barbarech všude na jih a východ.

Ještě trochu srazil přítomným Evropanům hřebínek, když vzpomenul jednu příhodu ze 60. let. Pracoval tehdy jako externí zkoušející na univerzitě v Hong Kongu, a jeho úkolem bylo srovnávat psané testy s těmi z Oxfordu, kde působil dříve, a zajistit, aby úroveň příliš nezaostávala za Oxfordem. Ke svému překvapení zjistil, že úroveň testů v Hong Kongu byla náročnější než v Oxfordu. K tomu mě napadají asi 2 věci. 1. Evropa nemá zrovna dobré vyhlídky v porovnání s Asií. 2. Možná by neškodilo na českých univerzitách srovnávat zkoušky s těmi z Oxfordu nebo odjinud a nechat si poradit od zahraničních expertů ze špičkových univerzit. A ne rozvíjet školství jako ve skleníku a vymýšlet vymyšlené, bez kontaktu se zahraničím. Čest výjimkám.

V další části mluvil i o zakládání univerzit v USA a vzájemném vlivu mezi těmito školami a školami v Anglii. Konkrétní obsah ale není až tak podstatný. Co mě ale dostalo, byl jeho styl přednesu, kouzlo osobnosti a smysl pro humor. Ačkoliv profesorova fyzická schránka je již značně zchátralá, pořád je čilého ducha. Dále mě zarazil nebývalý rozhled. Je sice pravda, že za 77 let člověk vstřebá hodně informací, ale je umění systematicky je utřídit a nezapomenout. Navíc, sebekriticky uznávám, že když o někom slyším, že je ekonom, tak trochu očekávám, že to bude omezenec s velice úzkým pohledem na svět. Možná je to tím, že profesor Sen je ze staré školy, z doby, kdy ještě ekonomové měli relativně slušný přehled o své profesi jako celku. Dnes dosahuje specializace až absurdních rozměrů, kdy se výzkumník obvykle zaměří na jednu úzce vymezenou oblast, a má jen velmi mlhavé pojetí o ostatních oblastech ekonomie, natož pak o jiných vědních disciplínách. Však také publikum hltalo profesorův proslov téměř až s posvátnou úctou.

V části otázek z publika se nevyskytly vyloženě zajímavé momenty. Jako z jiného světa ovšem působila otázka postarší ženy z Indie, která řekla, že se s profesorem Senem chtěla setkat už od roku 1982, a požádala ho o radu při zakládání univerzity kdesi na indickém venkově.

V každém případě na mě zanechalo setkání s profesorem Senem hluboký dojem. Asi jako na Winstona z románu 1984 od Orwella, když se setkal v kavárně se starými vůdci revoluce odsouzenými k smrti. I profesor Sen je chodící relikt starých časů, západní ekonomie poloviny 20. století, časů minulých, o kterých naše generace má jen zprostředkované informace.