Církevní svatby?

V diskusích k minulým blogum jsem si přečetl, že je církev velmi zaměstnaná, protože mimo jiné realizuje svatby a funusy. A tak jsem si najednou uvědomil - kdo vlastně pověřil církev pořádáním svateb a funusů?

I četl jsem Bibli a nikde jsem nenašel, že by kněží měli pořádat svatby a funusy.

Co se týká starozákonních příkazů, je to ještě víc na pováženou, především v oblasti funusů. Nejenže se v Leviticu nedočtete, že by kněží měli pořádat svatby a funusy, dokonce se ale dočtete, že se kněz nemá poskvrnit při mrtvém:

Leviticus 21: (cituji studijní překlad KMS)

Hospodin řekl Mojžíšovi:

1. Promluv ke kněžím, synům Áronovým, a řekni jim: Nikdo se nebude poskvrňovat s mrtvým mezi svým lidem.
2.  Pouze svým nejbližším příbuzným -- svou matkou, svým otcem, svým synem, svou dcerou, svým bratrem
3.  a svou sestrou, která je panna, svou příbuznou, která se neprovdala, se může poskvrnit.

a dále dokonce čteme:

10  Kněz, který je největší mezi svými bratry, na jehož hlavu byl vylit olej pomazání a byl zasvěcen, aby oblékl roucho, si nebude rozpouštět vlasy na hlavě a neroztrhne své roucho.
11  K žádnému mrtvému člověku nepřijde, ani svým otcem či matkou se neposkvrní.

Nový Zákon neuvádí ke svatbám a pohřbům nic. Pouze se dočteme:

Matouš 5: (cituji studijní překlad KMS)

31.  „Také bylo řečeno: ‚Kdo propustí svou ženu, ať jí dá rozlukový list.‘
32.  Ale já vám pravím, že každý, kdo propouští svou ženu, kromě případu smilstva, uvádí ji do cizoložství, a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.“

Tedy žádný církevní soud, jak se později stalo zvykem - dřív stačil rozlukový list, který napsal manžel. Logika věci vede k tomu, že manželku si vzal manžel a bylo to jeho právo a odpovědnost před Bohem.

Je dobrá otázka, co vedlo církev k tomu, aby se zabývala dominantní organizací těchto obřadů, ačkoli jí to Bůh nepřikázal. Pravděpodobně se jedná o zvyk z dob, kdy církevní a světská moc byla ruku v ruce. Zvyk měl posílit církevní moc, tj. dosáhnout toho, aby běžný člověk žil celý život v okovech světské a církevní moci a to se podařilo. Patrně se jednalo o dohodu sdílení moci mezi církví a králem.

V takové době byl na podkladě nesplnění slibu Zikmunda (který měl být králem a tudíž zdánlivě neměl do činění církve co mluvit) upálen na podkladě rozhodnutí mocého koncilu Mistr Jan Hus (a kde je příkaz Nezabiješ) v Kostnici r. 1415. Stačilo poukázat na to, že církevní papaláši té doby žijí v hříchu (a papež Jan XIII. v tomto oboru vynikal, některé hříchy ani před koncilem nebyly čteny pro obzvláštní ohavnost). Nicméně i z tohoto příkladu je vidět, jak se dokázala církevní a světská moc jednoduše dohodnout a že církev měla dokonce hrdelní právo.

Věčná škoda, že se církev vydala cestou moci a hromadění majetku. Obojí - jak moc tak majetek jsou látky nebezpečné a mohou s nimi bez páchání škod zacházet pouze ti, které k tomu Bůh pomazal. Není zcela jisté, zda se v církvi takto pomazaní lidé vůbec nacházejí.

Moc i majetek představují jistotu tohoto světa. Spoléhání na moc a majetek ale představuje značné riziko:

Lukáš 12: (cituji studijní překlad KMS)

16.  Řekl jim podobenství: „Jednomu bohatému člověku přinesla země hojnou úrodu.
17.  A on v sobě o tom rozvažoval a říkal: ‚Co budu dělat? Vždyť nemám, kam bych svou úrodu shromáždil.‘
18.  Pak řekl: ‚Udělám toto: Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby.
19.  A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.‘
20.  Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?‘
21.  Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu.“¶