Zjistil jsem, že se v mém okolí nachází větší počet lidí, kteří by si někdy v budoucnu rádi pořídili vláčky, avšak ve volbě modelové velikosti (H0, TT, N a další...) nemají úplně jasno.
Na tuhle otázku ale neexistuje jednoznačná odpověď, a protože volba velikosti může mít dalekosáhlé důsledky do budoucna, rozhodl jsem se této problematice pověnovat poněkud důkladněji. Nečekejte ale jasnou odpověď co zvolit - pro každého je totiž vhodné něco trochu jiného. Tento článek by měl sloužit primárně k tomu, aby vám pomohl utřídit vaše vlastní myšlenky. U jiných modelářů často pozoruji nešvar, že mají tendenci propagovat "ten jejich rozměr" v lepším případě jako nejlepší a v horším jako "jediný správný". Pokud tedy budete konzultovat své záměry s někým, kdo již vlaky má, a přitom za život několik velikostí nevystřídal, pravděpodobně vás zkusí přetáhnout na temnou stranu. Přitom právě volba měřítka je asi poslední racionální volba, kterou při železničním modelaření uděláte, tak proč si ji trochu neužít.
Začněme vysvětlením těch "dalekosáhlých následků", uvedených výše. Jde o to, že spousta modelářů si svoji velikost nevybrala, ale zdědila. Ať už to byl vozový park z dětství, nebo dokonce po rodičích, tak se takové nostalgické zátěže člověk těžko vzdává. Začít nanovo a s čistým štítem pak většinou vyžaduje buď spoustu odhodlání, nebo nějakou externí událost (např. vyhoření... bytu). Zde je nejzajímavějším příkladem Aleš, který v mladí vedl modelářský kroužek, a protože v kroužku lidé modelovali velikost TT, začal si domů kupovat velikost H0, aby ho nemohli obvinit, že si nosí věci domů. Uteklo mnoho let, během kterých modeloval jen doma, až se pak zase stal vedoucím jiného kroužku, tentokrát už také ve velikosti H0, především proto, aby mohl věci od sebe z domova nosit do kroužku. Inu, cesty železničního modeláře jsou nevyzpytatelné.
Pojďme ale začít s porovnáváním jednotlivých výhod a nevýhod různých měřítek. Jako první jsem zvolil nabídku vozového parku. Čím větší je zájem o měřítko, tím větší je i prostor pro výrobce v daném měřítku něco vyrábět. Ta nabídka se sice může do budoucna měnit a vylepšovat, ale také příliš nemusí, a tak pokud chcete něco specifického, např. velké americké parní lokomotivy nebo I. epochu (Rakousko-uhersko, Prusko, Bavorsko... ), pak zrovna velikost TT nebude dobrou volbou.
Jako druhý bod bych volil instalaci technických doplňků do vozidel. Taková věc jako je digitální dekodér, zvukový dekodér, reproduktor, generátor kouře nebo minikamera je v podstatě stejně velká, nezávisle na měřítku. Čím větší tedy bude model, tím snáze se do něj takové zařízení bude vcházet, resp. tím větší bude šance, že se do něj vůbec vejde.
Bod třetí - modelaření a stavba vlastních vozidel. Chcete si vyrábět další vozidla ze stavebnic, polostavebnic a odlitků? Nebo se spokojíte s proháněním továrních vozidel po okruhu? Člověk je totiž schopný pracovat jen s určitou přesností, a čím větší model, tím menší bude chyba v proporcích k velikosti modelu. Navíc to souvisí i s prvním bodem, tedy rozsahem nabídky těch stavebnic jako takových.
Bod čtvrtý - cena. Zde by se logicky mohlo zdát, že čím větší měřítko, tím dražší model, ale paradoxně to nemusí být vždy pravda. Cenu modelu totiž neurčuje jen spotřebovaný materiál, ale i takové věci jako amortizace výrobní formy, lidská práce při sestavování, nastavení strojů pro potisk, množství a provedení detailů nebo existence konkurence ve výrobě konkrétního vozidla. Jediná věc, kde se ceny zásadně liší dle měřítka jsou stavebnice z leptaného plechu, kde ten plech jako takový skutečně představuje hlavní náklad.
A bod pátý, poslední. Nyní tedy dojde na lámání chleba. Velikost versus prostor. Doposud totiž vše hrálo do karet velikosti H0, ale teď se ukáže, kdo s koho. Pokud totiž máte metrovou vitrínu, tak je celkem rozdíl, zda se vám do ní vejde na délku lokomotiva a dva rychlíkové vozy (H0), tři rychlíkové vozy (TT), pět rychlíkových vozů (N) nebo osm (Z). A na kolejišti je to to samé, když máte na nádraží metr reálného prostoru. Jenže ono to je ještě komplikovanější o to, že nemusíte modelařit jen doma - můžete chodit spolupracovat na nějaké klubové kolejiště, a můžete se stát modulářem. Modulář je člověk který doma staví tzv. moduly, což je blok trati, který splňuje přesně definované rozhranní, aby se dal napojovat na jakékoli jiné moduly, a tyto moduly pak (cca jednou za čtvrt roku) přiveze na setkání do pronajaté tělocvičny, kde společně s ostatními modeláři sestaví jedno obrovské kolejiště. Kolejiště s realistickými poloměry zatáček, realistickými vzdálenostmi mezi stanicemi a zde pak také celý víkend simulují reálný provoz. A to se dá samozřejmě kombinovat s provozem doma (např. napojování modulů na pevný blok kolejiště), nebo mít doma kolejiště a na setkání vozit jen vozidla.
Sám jsem se nad problematikou dlouze zamýšlel, a nakonec jsem došel k závěru, že tato otázka (jakou modelovou velikost zvolit) se dá převést na otázku: bude mne nedostatek místa nutit zvolit velikost menší než H0? (a podotázku:) A pokud ano, jak moc mi budou možnosti chybět?
Já sám jsem vyrostl na TTčkách. Měl jsem je doma od dětství, začali mi je kupovat rodiče a dědeček, později jsem navázal sám a sbírku rozšiřoval. V dospělosti jsem začal sbírku přepracovávat prodejem starých vozidel z produkce Zeuke a BTTB a nákupem nových vozidel Tillig, Loco a Kuehn. Po několika letech jsem skončil ve stavu, kdy mi z původního vozového parku z dob dětství zůstal ze sentimentu výroční set nákladního vlaku a jeden motorák, jinak vše bylo tvořeno novými vozidly. Rozprodány byly i díly ke stavbě kolejiště (domky, stromky, koleje), neboť jsem zjistil, že stavět kolejiště mne chronicky nebaví (nebo spíše stresuje vědomím, že nikdy nebude hotovo). Paradoxně tak jediná věc, která mi z dětství zůstala, byla volba modelové velikosti, a ta byla udělána za mne. Takže kdybych měl v dnešní době začít znovu, pak zvolím velikost H0 z toho důvodu, že existuje mnohem lepší nabídka v oboru nejstarších strojů. Ve vitríně bych si vystavil Orient Express (jednu teakovou a jednu celokovovou soupravu), Rheingold a nějakou soupravu pruského rychlíku včetně D-wagenů, které v TTčku nikdo nedělá. Ale to by byla ideální volba pro mne, protože chci vitrínovat konkrétní věci. Pokud budete modelovat metodou projdu katalog a vyberu si co se mi líbí, pak není důvod se tímto stresovat.
Toť základní shrnutí problematiky - pokud si stále nejste jistí, co je pro vás nejvhodnější a chcete vaší konkrétní situaci detailněji probrat, klidně mne kontaktujte.
EDIT (dodatek):
S ohledem na modeláře (a budoucí modeláře) méně znalé mi bylo doporučeno, abych vysvětlil jednotlivé dostupné velikosti a rozdělení na tzv. epochy.
Velikosti (nejběžnější) jsou tedy následující:
0 1:43,5 (velikost nula) je sakra velká. Její význam je primárně historický, vycházející z toho, že na počátku 20. století nebyla k dispozici technika na výrobu o moc menších, a přitom funkčních a dostupných vláčků. Ale pokud chcete doma opravdové obludy, supervěrné detaily nebo už fakt špatně vidíte, proč ne.
H0 1:87 (čte se "há nula", nikoli "há ó", protože význam je "half zero", tedy půlka nuly/nulky) Velikost nejčastější, protože nabízí rozumný kompromis mezi malou velikostí a věrností detailů. Známé též pod pojmem "Piko vláčky", podle největšího výrobce v této velikosti v dobách socialismu. Velmi široká nabídka továrních modelů i stavebnic, včetně českých předloh.
TT 1:120 (z anglického "Table top" - vejde se na desku stolu), což tedy ale platí jen pro nejzákladnější ovál. Široká nabídka továrních modelů i stavebnic, včetně českých předloh.
N 1:160 (z anglického "nine" - devět. To je rozchod kolejí v milimetrech). Široká nabídka továrních modelů, omezená nabídka stavebnic. Minimum českých předloh.
Z 1:220 (poslední písmeno abecedy, protože menší modely už dělat nepůjde - no, nakonec to dopadlo jinak). Celé kolejiště se vám vejde na noční stolek nebo do kufříku pod postel. Cenou je omezená nabídka továrních modelů, absence stavebnic i českých předloh.
T 1:450 (z anglického "three" - tři. To je rozchod kolejí v milimetrech). Modely tak malé, že vedle nich nesmíte ani kýchnout, jinak je budete hledat po celém pokoji. Holt Japonci. Hodí se primárně k machrování, jak malé vláčky umíte dělat.
Rozdělení na epochy hraje roli především pro modeláře, kteří modelují realistický provoz, protože zvolenému období by měl odpovídat nejen vozový park, ale i vzhled budov, nádražního zařízení nebo autíček. Naopak pro vitrínové vystavovače to takovou roli hrát nemusí.
Epocha I (cca do konce 1. sv. války) - velká nabídka továrních modelů především ve velikosti H0, české (Rakousko-uherské) předlohy ale až na čestné výjimky seženete jen jako malosériové modely vysoké ceny a diskutabilní kvality.
Epocha II (cca do konce 2. sv. války) - relativně rozumná nabídka továrních modelů už je i ve velikosti TT a dalších, pokud tedy plánujete modelovat Německo.
Epocha III (cca do zavádění zavádění 12ti-místných čísel v 70. letech) - ve velikostech TT i H0 se objevuje mnoho českých vozidel, která jsou ale jen barevnou variací německých vozidel, která u nás zůstala po 2. sv. válce, mnohdy byť jen v jediném a brzy vyřazeném exempláři.
Epocha IV (cca do začátku 90. let, u nás tedy rozdělení na ČD a ŽSR) - ve velikostech TT i H0 se nabízí široká paleta vozidel, která u nás běžně jezdila, především z řad motorových lokomotiv a rychlíkových vozů typu Y. Pokud se to ale nevyrábí továrně, skoro jistě to seženete v nějaké formě stavebnice.
Epocha V (cca do přelomu tisíciletí, u nás do rozdělení na ČD a ČD Cargo) - ve velikostech TT i H0 seženete v továrním provedení v principu cokoli, pokud to jezdilo i v Německu (byť v jiném nátěru). Vzhledem k rozmachu digitálních fotoaparátů mezi veřejností přestává být problém sehnat fotografie předloh.
Epocha VI (současnost) - mimo toho že naše osobní vozy už nejsou zelenobílé ale modrobílé a na trh vstoupilo mnoho soukromých dopravců, z modelářského hlediska platí v principu to samé co pro epochu pátou. Jediné drobné varování je, že pokud budete modelovat historické období, máte ho navždy dané, ale pokud budete modelovat současnost, bude se vám pomalu měnit pod rukama.
