Vážení eurohujeři, proč neslavíte 10. narozeniny eura???

Euro – pro řadu lidí symbol pokroku, trvalého hospodářského růstu, stability a demokracie – oslavilo 1. ledna letošního roku 10. narozeniny. Je velmi pravděpodobné, že pro řadu lidí je tato zpráva novinkou. Ptáte se proč? No protože se žádné bujaré oslavy na počest eura nekonaly. Přiznám se, že jsem byl zvědav, zda eurozóna zainvestuje a uspořádá masivní oslavy projektu, který je momentálně ve stavu klinické smrti. Dokonce ani čeští eurohujeři a jim nakloněná média, nepořádali semináře či nevydávali speciální přílohy na počest „báječného“ eura. Docela by mě zajímalo, kde v případě eura udělali soudruzi z NDR chybu???

Euro začalo v devizové podobě platit 1. ledna 1999, přičemž ve valutové podobě bylo zavedeno do oběhu právě před 10 lety. Toto krátké upřesnění uvádím zcela záměrně, aby mě nikdo nenapadl z neznalosti novodobé historie. V prvních hodinách letošního roku jsme tak měli oslavovat sestoupení eura mezi obyčejné smrtelníky.

Možná někoho překvapím, ale jsem docela zklamán, že Česká televize neodvysílala k 10. narozeninám společné evropské měny nějaký ten speciálek – samozřejmě pod taktovkou Václava Moravce. Rád bych opět viděl záběry z 1. ledna 2002. Rád bych opět zažil to nadšení eurohujerů. Myslím, že v dnešní době krizových summitů, padajících ratingů, rostoucích dluhů a hospodářských poklesů by návrat do roku 2002 působil docela humorně. A jsem takový požitkář, že bych se zájmem sledoval tehdejší televizní vystoupení pánů Halíka, Zaorálka, Roučka, Švejnara, či Schwarzenberga a samozřejmě nesmím zapomenout na jednoho z největších českých euronadšenců, kterým není nikdo jiný než pan Jiří Pehe. Zkrátka a dobře by nebylo od věci prodloužit si silvestrovskou zábavu o speciál Václava Moravce. Stejně jako po každém Silvestru se ocitneme v realitě všedních dnů (jen o rok starší), tak i po závěrečných titulkách Moravcova speciálu je nutný návrat do reality.

Z pohledu ledna 2012 je euforie ledna 2002 zcela nepochopitelná. Většina občanů tehdy naletěla svým politikům, kteří je přesvědčovali, že už samotná existence eura je zárukou blahobytu. S nadsázkou lze říci, že chyběl už jen slib o pečených holubech, kteří lítají přímo do úst. Pro některé státy bývalého komunistického bloku (Slovensko) byla účast v eurozóně otázkou jisté prestiže, která vyprchala v okamžiku, kdy si i Slováci museli půjčit, aby mohl být pád eura odložen o několik málo dní.

Samotný projekt společné evropské měny byl už od samého začátku odsouzen k nezdaru. Euro bylo postaveno na základech marky – jejíž síla vyhovovala pouze německému hospodářství. Stejnou politiku však nelze praktikovat ve společenství 17 různorodých ekonomik. Od začátku muselo být každému jasné, že euro v německém kabátě nebude vyhovovat třeba takové Itálii, která přes všechny dnešní potíže patří do skupiny nejvyspělejších států světa. Italské hospodářství bylo zvyklé, že v pravý okamžik přišel stát, provedl devalvaci a jelo se dál. Devalvace a bankrot jsou dvě slova, za která se v Bruselu staví ke zdi. Kde tedy udělali soudruzi z NDR chybu, když bylo tak krásně připraveno???

Možná si říkáte, vážení čtenáři, proč zde již podruhé zmiňuji NDR? Pravda je taková, že euro a NDR k sobě mají velmi blízko. Pád Berlínské zdi otevřel otázku sjednocení Německa. Francie dala souhlas ke sjednocení obou zemí za příslib, že integrační proces v Evropě zařadí vyšší rychlost. Společná evropská měna tak vznikla krátce po pádu Berlínské zdi. Dnes si můžeme položit otázku, na čem Německo vydělalo více, zda na euru či na sjednocení. Dle mého názoru to už vzhledem k nákladům sjednocení NDR a SRN rozhodně nebylo.

Euro bylo a stále je pouze předstupněm Spojených států evropských. Němečtí politici si dobře spočítali, že to bude právě jejich země, která získá v Evropě velmi silné postavení. Berlínská vláda šla do eura s myšlenkou ovládnout Evropy bez jediného výstřelu. A když se podíváte na dnešní situaci v Evropské unii, zjistíte, že 25 států skáče tak, jak Angela Merkelová píská. Zlobivým dítkem je pouze Velká Británie. Němcům jejich plán dokonale vychází. Ano, je pravda, že německá vláda je hlavním sponzorem eura, ale z německého pohledu se tyto náklady jeví jako nutné zlo pro získání rozhodujícího vlivu v Evropě.

Plánovaná rozpočtová a hospodářská unie není lékem na dnešní dluhy. Angela Merkelová se snaží ze současné situace vytěžit maximum. Pokud kontrolujete rozpočet a daně zbytku Evropy, jste logicky pánem situace. A co si budeme povídat, nic víc neleží Němcům v žaludku než nízké daně řady evropských států. Řada evropských politiků si dobře uvědomuje, že bez německých eur by již dávno museli ve svých státech vyhlásit bankrot, který je v soudobé Evropě považován za konec světa. Historie však ukazuje opak. Většina politiků si tento fakt bohužel neuvědomuje a raději činí rozhodnutí, která osud jejich zemí ovlivní na mnoho let dopředu.

Euro nepřineslo Evropě nic dobrého. Za 10 let existence společné evropské měny nenastal žádný hospodářský boom. Životní úroveň rostla rychleji než hospodářství a výsledek vidíme snad všichni. Euro je dobré pouze jako turistická měna, protože se nemusíte trápit, zda v kapse máte dostatek marek, drachem, lir či franků. Řekl bych, že na jednu dekádu vcelku slabý výsledek.

Pokud eurozóna a čeští eurohujeři neslaví 10. narozeniny milovaného eura, mají k tomu opravdu vážný důvod. Sázíte-li na to, že prozřeli a pochopili, že tudy cesta nevede, jste bohužel na omylu. Tito lidé dobře vědí, jaká je nálada mezi obyčejnými lidmi. Pořádání mamutích oslav na počest eura by snad v každé zemi eurozóny způsobilo poprask. Narozeninový večírek se ruší, ale v tichosti se budují základy Spojených států evropských, kde jedním ze státních svátků bude 1. leden jako den, kdy evropská loď nabrala směr ke světlým zítřkům. Tyto oslavy budou povinné a jen doufám, že projevení nedostatečné radosti nebude trestáno ozdravným pobytem v pracovních táborech – po vzoru KLDR, kde takto zacházejí s těmi, kteří nevyronili za zesnulého vůdce předepsané množství slz. Úplně vidím takového Libora Roučka nebo Bohuslava Sobotku, jak kontrolují, zda jsou 1. ledna ve všech oknech modré vlaječky. Hlavně aby se někteří eurohujeři nepřehmátli a místo modré vlajky nedali do oken tu se srpem a kladivem. Věřím, že řada domácnosti je právě touto vlajkou ještě vybavena. A jak znám pana ministra zahraničí právě v tento den by vyměnil své oblíbené červené ponožky za modré se zlatými hvězdičkami.

Jsem přesvědčen, že český volič nenaletí na další líbivá slůvka a naše země nikdy do eurozóny nevstoupí. Vstupem do eurozóny ztratíme možnost rozhodovat sami o sobě. To už jsme rovnou mohli zůstat pod nadvládou Habsburků a nenamáhat se s budováním samostatného státu.

Text byl napsán pro www.eportal.cz